Měsíc: Srpen 2014

Často dostávám otázku, jak jsem se dostal ke stojce a proč jí cvičím. Tak tady je odpověď.

Stojka a CrossFit

Poprvé jsem se stojkou trochu „koketoval“, když jsem cvičil CrossFit. Na HQ webu se často objevovaly obrázky lidí ve stojce, tak to člověka trochu poňouká… Nedávno jsem dokonce našel humorné video, kde mám na sobě „Forging Elite Fitness“ tričko a snažím se udělat stojku. Z mého současného pohledu legrační pokusy, vůbec jsem nevěděl, co vlastně dělám (jako asi každý co se stojkou začne). To bylo někdy v roce 2007.

Potom (asi 2008 myslím), jsem se vydal na CrossFit Gymnastic seminář, kde učil Jeff Tucker. Bylo to v Butcher’s Lab v Kodani (zajímavý prostor BTW, bývalá jatka, celý je to vykachlíkovaný a karma toho místa je určitě totálně černo-černá). Ze semináře jsem si odvezl poznatek, že gymnastika pro mě není a budu dál dělat deadlifty a metcony a nadhozy a dřepy, protože to mi jde. Seriózně Tucker byl vtipnej, ale nenaučil jsem se asi nic :o(. Možná jsem nebyl připravenej, ale neposunulo mě to ani o píď.

Jinak mých 90 kg a 187 cm není rozhodně ideální tělo na stojku nebo gymnastiku – páky jsou neúprosné a gravitace je mrcha.

Stojka podruhé

No a pak když jsem přestal dělat CrossFit, zahodil jsem do kouta kettlebelly a rozhlížel se, co dělat, vyrazil jsem do Německa na seminář s Ido Portalem. Viděl jsem ho už mockrát na Youtube, ale pokaždé jsem to mentálně zamítl s tím, že ten člověk je ufon a tohle je mimo mojí realitu. Ten seminář mě totálně změnil, můj pohled na všechno a Idův přístup k pohybu, k životu, byl velice, velice osvěžující. V Německu jsme stojku cvičili, vůbec mi to nešlo, ale pořád jsem tak nějak neměl touhu cvičit stojku víc. Nešlo mi tam nic – locomotion (to co učím jako „Pohyb„), práce na hrazdě a na kruzích, na zemi, mobilita… Všechno bylo krutě nemožné.

Singapur

Uplynulo pár měsíců a já se ocitnul v Singapuru na Movement Campu.

A tam jsem zjistil, že locomotion mi už jde a moje kolena nevybouchnou (pár měsíců cvičení dokáže fakt zázraky) a páteř se začíná hýbat, síla na kruzích a hrazdě pořád špatný, ale už jsem to začínal tak nějak chápat a vnímat co se děje.

Ale stojka – nula. Zero. Nada. Nieto. Prostě nic. Všechny moje schopnosti – to co jsem nasbíral za ta léta pohybu, bojových legrací, dřiny – to všechno mi bylo, vzhůru nohama, úplně na nic.

Posedlost

A to mě zaujalo. Jak je možné, že nic co jsem do teď dělal, mi ve stojce nepomohlo ? Všechny ty „funkční“ pohyby, ne úplně malá síla, moje koordinace a reflexy a všechno ? Na nic, resp. ve stojce na nic. Tohle bylo něco úplně jiného.

Takže když jsem viděl, jak kolem mě mají ostatní schopnost se udržet na rukou, různě se tam hýbat, mrskat nohama, měnit pozice – uvědomil jsem si, že oni mají lepší schopnost pohybu, větší svobodu než já. Že tohle mi chybí, jako střípek v mozaice, jako kousek puzzle ve skládačce schopností a pohybu.

Na konci Movement Campu jsem se pevně rozhodl, že tuhle slabinu opravím a příště, na příští akci budu mít o schopnost víc. Takže se budu věnovat primárně stojce, ostatní jde na „poličku“ s nálepkou „udržovat“, ale nijak zlepšovat. Kromě stojky, to bude číslo jedna.

Stojka je těžká věc. Prvních pár let.

Stojka byla moje posedlost – nedostupná, tajemná, neustále odolávající mým pokusům, unikající ve chvíli, kdy už máte úspěch na dosah. Když na to koukám – to je jako žena :o). Žena, kterou stojí za to dobývat, už jenom kvůli těm pokusům.

Stojka je těžká

Ke dnešnímu dni cvičím seriózně stoj na rukou skoro 9 měsíců. Seriózně znamená 5xtýdně 1 hodinu jenom stojku a drily kolem. To je dost tréninku stojky… Začal jsem ale ne v 10 letech, ale ve 40, takže něco prostě trvalo dlouho, než to moje tělo a hlava začala chápat. Pořád jsem na začátku, pořád mám problémy s tím či oním. Ale tak to prostě je – stojka je těžká věc. Prvních pár let :o).

Zcela zodpovědně můžu prohlásit, že stoj na vlastních rukou je to nejtěžší, co jsem v životě dělal (možná se tomu vyrovná něco z Wing Chunu :), ta flustrace, když vám prostě něco nejde a nedokážete s tím nic udělat. U stojky se otočíte vzhůru nohama a bum – jste dole. A hop nahoru a bum. Nahoru a bum. Nahoru a bum. A takhle pořád a pořád dokola. Tisíce a tisíce pokusů. A nepomůže vám nic – síla je (alespoň ze začátku) na nic, vztek je dvojitě na nic, mobilita je na nic… Ještě jednou – žádný pozice v józe, nadhozy, deadlifty, presy s velkou činkou, žádný snatche s kettlbellem, žádný long cycle s 2×24, Cindy nebo jiná potvora v CrossFitu – stojka je jednoznačně nejtěžší dovednost, co jsem se kdy učil. Všechno jsem se naučil celkem rychle, mám dobré oko a koordinaci a velice brzo začnete něco zvedat, byť malou váhu, ale tady ne.

A to je jeden z důvodů, proč to dělám.

Yuval Aylon

Teď zrovna sedím v autobuse Student Agency a jedu do Berlína, kde se poprvé setkám tváří tvář s Yuvalem. Yuval Ayalon je můj učitel stojky, původem z Izraele, elitní gymnasta a akrobat, který dlouhé roky vystupoval ve varieté v Las Vegas. A pokud jste byli ve Vegas na představení, chápete co to znamená – tam jsou jenom ti nejlepší z nejlepších. Město hříchu nic jiného než „nejlepší“ netoleruje. A když chcete být nejlepší, tak se učíte u těch nejlepších.

Yuval mě vzal pod svá křídla před 9 měsíci a vysvětlil mi stojku tak, jako nikdo. Velice detailně, precizně, mě (na dálku, přes Youtube a email) vedl a opravoval a vysvětloval. Většinu toho, co vzhůru nohama umím, umím díky jemu. Ten zbytek je Idova práce a ten úplně nejmenší zbytek moje vlastní výzkumy.

A když chcete být nejlepší, tak se učíte u těch nejlepších.

Ido ve mě zapálil jiskru, obrovskou touhu po stojce, ale nemohl jsem u něj on-line cvičit. Teď ne. Už jsem Idův on-line žák byl, než se mi narodila dcerka – pak už to nešlo. Ido má vynikající výsledky, je to úžasný učitel a dneska můj dobrý přítel, nicméně je dost nelítostný (což není špatně, dobrý učitel takový musí někdy být) a pokud u něj chcete cvičit, tak si připravte 3-4 hodiny denně (!), 6x týdně. Bez vyjímek a výmluv. Ano cvičíme nebo ne, necvičíme vůbec. Neexistuje nic mezi. Pokud se chcete zlepšit a za rok dva být na jiné planetě – vřele doporučuju, Ido je fantastický učitel. Ale má to svojí cenu – ten čas teď nemám.

Proto jsem oslovil Yuvala – chtěl jsem zlepšit stojku a on je úžasný handbalancer, zcela nepochybně jeden z nejlepších na světě. Stejně tak, je mu jako mně (40) a má rodinu a děti, takže chápe problémy rodiče :o).

Tohle jsou záda jednoho z nejlepších expertů na stojku na světě, Yuvala Ayalona. Tak co, myslíte, že stojka a drily kolem jsou jenom cirkusový trik a je to celé na nic :o)? Tahle myšlenka je daleko, daleko od pravdy…

§

V Berlíně bude dvoudenní výuka stoje na rukou – 3 hodin denně pro začátečníky, 3 hodiny pro pokročilé. Díky tomu kde jsem mi Yuval „naordinoval“ obojí, takže 6 hodin denně. Kdo byl u mě na semináři stojky nebo stojku cvičí, chápe, že to bude fuška.

A co bude příště ?

Takže to je ve zkratce příběh mého stání na rukou – jak jsem se ke stojce dostal, proč to dělám.

No a následující článek věnujeme další otázce, kterou dostávám – proč by stojku měl člověk cvičit a jaké z toho plynou výhody (jestli vůbec nějaké).