Aby úder byl zase úder

Je potřeba být odborník, aby se člověk mohl hýbat ?

Bruce Lee jednou řekl: „Když jsem začal studovat (bojové) umění, úder byl jenom úder a kop jenom kop. Pak jsem začal studovat a úder už nebyl jenom úder a kop nebyl jenom kop. Teď, když (bojové umění) chápu, úder je jenom úder a kop jenom kop.“

Bruce Lee

Kruh

Tento citát krásně ilustruje, jak člověk, který dosáhne určitého bodu, pochopí. Začne jinak chápat a vnímat. Vlastně se v kruhu dostane tam, kde začal, nicméně s trochu jinou myšlenkou. A je potřeba spousta práce, studia, školení a přečtených knih, „aha“ momentů a probdělých nocí, abychom tohoto bodu dosáhli a „…úder byl jenom úder“? Asi ano.

A možná taky ne.

Ono záleží. Žijeme v době nesmírného informačního přebytku a tam, kde dříve informace byla cenné a vzácné zboží, dneska je tím zbožím pozornost. A čas. A schopnost prosít ten balast, který dnes máme na dosah malé (nebo větší) obrazovky telefonu nebo tabletu. A informace jsou, v dnešní době, toxické. Velice rychle najdete jak pro, tak proti a já sám jsem někdy zmítán tím, čemu mám věřit. A jediné co člověku ve finále zbyde, je vlastní zkušenost.

„Když jsem se začal studovat (bojové) umění, úder byl jenom úder a kop jenom kop. Pak jsem začal studovat a úder už nebyl jenom úder a kop nebyl jenom kop. Teď, když (bojové umění) chápu, úder je jenom úder a kop jenom kop.“

Bruce Lee

Je toho moc

Jedním z problému je přebytek. Je toho prostě STRAŠNĚ moc a je příliš jednoduché se k těm (víceméně vždy protichůdným) informacím dostat. Na jednu stranu je to fajn, na stranu druhou – 99% praxe, 1% teorie. Mohl bych trávit měsíce tím, že bych zkoumal, jak se dělá deadlift nebo stoj na hlavě (či na rukou), aniž bych byť jednou něco zvednul ze země nebo skočil do stojky.

Druhým problémem je hloubka, do které jsme ochotni často ochotní zabrousit v představě, že nám to pomůže. Máme vynikající anatomické znalosti, známe svalová vlákna, umíme popsat mitochondrie. Často se mě studenti ptají :“…a tohle je na co ?“. Myšleno, na jakou svalovou skupinu. A ano, v posilovně trenér trpělivě vysvětluje, že „…tohle je na triceps a tohle na horní část prsou“. Téměř každý průměrný návštěvník fitka ví dost nejen o anatomii, ale i sacharidech a proteinech, vyzbrojen údaji od pana Weidera cituje množství proteinů na kilogram tělesné váhy, umí rozlišit, pojmenovat a poslat do pekla (případně do nebe) saturovaný nebo nesaturovaný tuk a jako bonus přihodí i znalosti (ne)nasycených mastných kyselin. Přesto vypadá jak vypadá a hýbe se, jak se hýbe. Často nic moc.

Časopisy, články, knihy z nás dělají „experty“ – víme nejenom co nedělat (aniž jsme to někdy vůbec vyzkoušeli), co je nebezpečné a kdy si ublížíme, ale také co dělat a jak si opravit bolavá záda (10 lidí, 10 protichůdných názorů) nebo posílit tak magické a žádané „core“. Mluvíme o flexi a extenzi, anteverzi, schopnosti rychlých vláken a anabolických oknech (proč ne dveřích ?), víme kolik sníst sacharidů do 20 minut po tréninku. Používají se latinská slovíčka a schováváme se za štíty ze cvičebních pomůcek a nástrojů, víme kolik jednotek energie spotřebuje průměrný muž nebo žena. Jako vážně ? Průměrný muž ? Co to sakra… ? Vážně… Průměrný muž nebo žena.

Než někdo začne cvičit, podrobíme ho vyšetření, aby si neublížil. Ne, to že sedí je OK. Resp. ne OK, to víme, ale to je přece normální. S tím se nedá nic dělat.

Ale hlavně ať se nám nějak špatně nepohne. Udělá si bebíčko. Na sezení vyšetření nepotřebujeme, prostě nás posadí, ale na pohyb ano. Dojímají mě diskuze o tom, jak se vyvíjejí židle, abychom seděli zdravěji, protože ergonomie je přece věda o zdraví nebo ne ? Ó Buddho…

Analyzujeme a zkoumáme všechno a všechny, počítáme, měříme a vážíme…

A už mě to nebaví.

Já tak jako chápu, že pro komunikaci je potřebné mít dobrou terminologii. Když něco někoho učím, tak mu taky postupně vštepuji správné fráze a slovíčka, aby ve chvíli, kdy na něj zahulákám „žebra“ a on je vzhůru nohama věděl, co dělat.

Odborníci potřebují označit přesně místo na těle, než aby si říkali :“tady to tady, trochu vlevo nahoře“.

Ale mám pocit, že to přeháníme, nemůže to být, alespoň do určité úrovně, „kapičku“ jednodušší ?

Máme nejlepší znalosti po celou dobu existence lidstva a přesto… Pokud pominu mentální stav (který s tím vším ale úzce souvisí), naše generace je fyzicky slabá, nemocná a neschopná.

Dlouhá léta jsem se specializoval (a pořád to dělám) na jistou část IT odvětví a mám odpřednášené stovky a stovky hodin před publikem. Od jednoho člověka, přes malé skupinky až po auditoria, kde byly stovky lidí. A pokud máte takhle „nacvičeno“, koukáte na přednášky ostatních (a stejně tak na jejich publikace, články, knihy a videa), trochu jinou optikou. Je relativně snadné někam napochodovat, pustit si prezentaci a odříkávat jeden cizí termín za druhým, zahalit se aurou vyjímečnosti, oblakem plným frází a hlášek, kterým skoro nikdo nerozumí a ta audience je skoro jistě ani nepotřebuje slyšet. A protože jim nikdo nerozumí, jste tak jako automaticky za odborníka, když o tom mluvíte, ne ? Schválně to někdy zkuste, je to relativně bezpečné (relativně, protože pokud v hledišti sedí někdo, kdo to chápe, tak je vás schopen rozkopat jak sněhuláka).

Máme tolik pravidel a pouček, příkazů a zákazů a pak to dopadá tak, že dost lidí radši nedělá nic a ani dělat nebude. Ať už ze strachu, aby si neublížili, popř. protože nemají čas někam chodit, kde je to správné vybavení. Nebo peníze na trenéra, který na ně dá pozor, aby si neublížili. Je to přece odborník, ne ? Umí latinsky pojmenovat sval nebo dva. Umí použít tamten stroj a podat mi činku ze země, abych se nemusel ohýbat. A neublížil si tak.

Naše super znalosti a zkušenosti jsou fajn, ale nějak nemám pocit, že nám to dělá dobře, že nám to prospívá. Zatím. Třeba se to změní. Až vymyslíme tu dokonalou židli…

Báječná léta s Wing Chunem

Jedním z mých důležitých období byl trénink Wing Chunu Kung Fu. Učil jsem se u SiFu Ivana Rzounka, kterého považuji za neskutečnou autoritu a znalce (nejen) čínských bojových umění. Wing Chun jsem poznával 11 let a majoritu času se cvičilo. Ne teoretizovalo, povídalo, koukalo na mobil – cvičilo. Pořád dokola, dlouhé hodiny to samé pořád dokola, aniž člověk někdy věděl, co vlastně dělá („…a na co je tohle ? Prostě to dělej a neptej se.“ Hm…).

Představte si, jedete na víkend cvičit a polovinu prvního dne děláte jeden pohyb, po obědě druhý. Druhý den ráno třetí pohyb a odpoledne čtvrtý. Celkem třeba 16 hodin cvičení a 4 věci jsme dělali (pro modrý oddíl – pak-sao, tan-sao, fak-sao a gam-sao).

4 pohyby rukou. Super, ne ? Člověk odjížděl jako v deliriu, totálně „vygumovanej“.

Ale ono to fungovalo – prostě tvrdá práce, hodiny, týdny, měsíce a roky. Stovky a tisíce opakování. Bez velkých teorií, proč a nač, jenom praxe.Samozřejmě jsme si tam tu teorii snažili dosadit, jsa z Evropy a západního světa, zvyklý na popis a rozbor a návod a „předžvýkanou“ stravu (a to tenkrát nebyl Facebook, Bruce Lee zaplať). Pokud ale konzumujete jenom „předkousanou“ stravu, tak vám přestanou fungovat žvýkací svaly (ano, dalo by se říci, že atrofují. Vidíte, taky umím používat cizí slovíčka :).

Když naopak děláte něco bez předsudků, protože ani nevíte, jaký má ten pohyb účel, nevíte co je dobře a špatně. Musíte si to sami najít.

Moje Wing Chun období považuji za extrémně důležité z hlediska mého rozvoje, SiFu mě naučil hodně a nebylo to jenom o boji nebo o pohybu. Překvapivě mi některé věci, teorie a návody došly mnohem později – co jsme to vlastně dělali a proč. Často mi něco „secvaklo“, když jsem dělal něco úplně jiného, třeba vzpírání nebo shyby, tak najednou velká žárovka v hlavě a „BLIK“. Ahaaaaaaa. Dost mi taky došlo při cvičení s Idem, hlavně co se týkalo posilování a přípravy kloubů.

Vlastní zkušenost je nepřenositelná.

„Docvaklo“ mi to později, ale to vůbec neznamená, že to předtím nefungovalo. Naopak. Jenom bych to možná nedokázal vysvětlit tak, jak teď. Ale fungovalo to. A víceméně to funguje pořád. „Nedělal“ jsem Wing Chun přes 10 let, ale mám pocit, že to pořád umím, že to chápu, moje tělo to pořád chápe. Stejně mám pocit, že celý Wing Chun je jenom návod, jak se dobře hýbat v boji, nic víc, nic míň – žádné techniky, jenom návod, cesta. Kde generovat sílu, jak, kdy sílu vzít a kdy jí vrátit, kdy jí nechat projít a kdy zastavit.

Těch 11 let jsem si „probruslil“ bez toho, abych věděl, jak mají fungovat lopatky, jak použít flexory nebo co na to antagonista tricepsu při tan-sao a jak zapojit „core“ při přetlačování. Přesto, a nebo právě proto to fungovalo. Člověk na to prostě přišel ne se znalosti anatomie nebo biomechaniky, ale metodou pokus omyl. Něco fungovalo, něco ne. V těch miliónech opakování se to časem vybrousilo.

Vaše vlastní zkušenost je nepřenositelná a je to extrémně cenná znalost.

Wing Chun v Číně

Jednou jsem byl se SiFu a klukama cvičit na měsíc v Číně u Mistra Wong Nim Yi a zkušenost to byla k nezaplacení. To, jak se cvičí v Číně mě „dost“ překvapilo. Skoro žádná struktura, žádné 3xtýdně 45 minut od šesti do osmi. Cvičilo se tak nějak pořád a vůbec. Mistr nás někdy nechal opakovat pořád dokola to samé, hrál hada na Nokii a nic nám neřekl. A za dva dny ho něco kouslo, něco uviděl a jal se vysvětlovat. Vysvětlil, názorně předvedl a zase jsme cvičili, pořád dokola a dokola a dokola.

petr-ruzicka-a-wong-nim-yi

Občas někdo z místních borců přišel cvičit, povolil si kravatu, ani se nepřevlékal (beztak se cvičilo u „Mástra“ doma v obýváku), chvilku „honil draky“ před zrcadlem (rozuměj – cvičil), dal si šálek čaje a zase odešel. A někdo se tam zase mrskal 10 hodin skoro každý den. Prostě ve srovnání s Evropou – nebe a dudy. Praxe, praxe a zase praxe. V podstatě se mi chce říct, že to bylo „dost tupý“. Nicméně to bylo všechno, jenom ne tupý. Je to jednoduché – prostě to dělej a ono se to stane. Ne možná za 3 měsíce, třeba za 15 let, ale stane se to. Ale na spoustu věcí si člověk musí přijít sám, nikdo mu je nepředžvýkal. A tak posiloval nejen žvýkací svaly, ale hlavně mozek.

Praxe, praxe, praxe

V józe se říká „99% praxe, 1% teorie“. A tak by to mělo myslím být. Neberte to tak, že učitel není potřeba, naopak, jsem toho názoru, že pokud nemáte učitele, děláte velkou chybu. Já mám učitele, i když sám učím. Učitel je důležitý a vždy byl. Studium je důležité.

Jenom možná dejte pozor na to, co se učíte a jak. Naučte se sami prokousat i tuhými kousky.

99% praxe, 1% teorie

Sri K. Pattabhi

Informace jsou toxické

Nedávno jsme se stěhovali a já musel zabalit a zase vybalit hromady svých knih. Moje knihy zabírají dost místa. Mám asi VŠECHNO – Brooks Kubik, SuperSquats, Basic Strength, spousty knih o józe, meditaci, dýchání, Asthanga i Hatha jóga, Yuri Verkhoshansky a Pavel Tsatsouline, bosonohé běhání, gymnastický trénink, strečink, Supple Leopard, antropologie a Anatomy Trains, Systema, Karate, Judo, Tai-Chi, technika sprintu, knihy od powerliftera jménem David Tate, dva Stuartové – McRobert a  McGill, Frank Forencich, Zatsiorsky, DVDcka od Adama T. Glasse, Gray Cook. Scott Sonnon a jeho clubbely jsou vedle prvních knih a DVD z DragonDoor o kettlebell tréninku, vzpírání, vynikající Ross Enamait, 5/3/1 a Dan John, Charles Poliquin. Šerm, indický i řeckořímský zápas. Anatomie a terapie.

knihy

Paleo, Anabolic a Zone dieta, svazky o bolesti zad, hlavy a kolen, masáže, shia-tsu a thai-box, Mike Mahler, Greg Everett, Tudor Bomba a Westside Book of Methods.

Mám všechno, jako…všechno. Víceméně jsem to i všechno četl. Něco dokážu citovat, něco ne, něco jsem radši rychle zapomněl. Mám rád studium, knihy, rád si čtu o všem možném a zjistil jsem, že jenom knížek o pohybu mám 4 narvané krabice (nepočítám PDFka). To je spousta mrtvých stromů, co ?

Já to dělám v podstatě od doby, co jsem se narodil, resp. v tomhle případě, co jsem se naučil číst. Baví mě to. Pěkně mi to zamotalo hlavu a kdybych místo čtení cvičil, tak jsem o pěkný kousek dál. Sice chápu a rozumím (si myslím…), ale praxe přátelé, praxe…

Zkrátka a dobře – k tomu, aby se člověk hýbal, by neměl potřebovat manuál a hromadu latinských slov.

Tak zkuste (někdy) méně času diskutovat o tom, jak se něco dělá, jaká je dobrá a špatná technika a jestli vám v paleo ublíží vinný střik. Nepočítejte proteiny a gramy tuku.

Ať je „…úder jenom úder a kop jenom kop“.

Rozzlobená tvář

Obličej zkřivený bolestí na trénink nepatří.

Asi na každém semináři nebo tréninku kde jsem učil jsem si nemohl nevšimnout obličeje zkřiveného bolestí nebo úsilím. A pokaždé musím znovu vysvětlovat, proč to není úplně ideální. Takže proč ?

Co trénujete ?

Je spoustu atributů, které člověk může na tréninku nacvičovat – sílu, vytrvalost, obratnost, dovednost, mobilitu. A pokud něco trénujete, tak v tom chcete být lepší. Pokud v něčem chcete být lepší, musíte to dělat často a hodně. A pokud to chcete dělat často, tak vaše aktivita nesmí moc bolet ani vaše tělo, ani vašeho ducha. Takže ideálně, nebude bolet vůbec. Tedy skoro vůbec, je jasné, že procházka jarním sadem to taky nemusí být.

Netrénujte selhání, trénujte vítězství.

A trénink nemá bolet ? Ne, podle mého ne. Bolest je velice důležitý signál vašeho těla a je dobré mít ten signál na paměti (bolest může taky pěkně lhát, ale o tom zase někdy jindy…).

Pokud se pokaždé „zatlučete“ do země, tak v podstatě trénujete na… selhání. Na to, že každá fyzická aktivita půjde „na krev“ a skončíte na zemi v kaluži potu (v tom lepším případě…), totálně vyřízení, unavení a bolavý. Neschopní to samé zopakovat během chvilky znovu.

Není lepší zůstat v pohodě stát ? Ať leží někdo jiný ?

Netrénujte selhání, trénujte vítězství.

Stres

Čím větší stres na sebe nakládáte, tím déle budete opravovat, regenerovat. A to není jenom o těle, to je o hlavě, o mentálním stresu a regeneraci. A trénink je bezesporu stres.

Obecně se dá říct, že stres je prospěšná věc, rozvíjí nás, pomáhá nám – tlak je pro nás velice důležitý. Na druhou stranu, stres vás může (a často to dělá) zničit. Málo stresu je špatně, hodně stresu taky.

Eustress a distress

V tréninku či v životě vás může potkat tzv. „eustres“ a „distress“ (nejsem si vědom českých ekvivalentů, pokud znáte, tak budu rád za rozšíření znalostí).

Eustress je stres, který je prospěšný v našem případě je to stres, ze kterého se rychle „otřepeme“. V tréninku to pak znamená, že velice rychle můžete danou aktivitu zopakovat. A pokud cvičíte dovednost, ať už jakoukoliv, tohle je to pravá úroveň zátěže.

Distress na druhou stranu je zátěž, která nám ubližuje, resp. ze které se při (resp. po) tréninku budeme zotavovat déle. Stres, který už není prospěšný, ale naopak – ničí vás. V principu – ublížíte si tolik, že bude trvat dlouho, než se zase zahojíte. Třeba to vydržíte týden, třeba měsíc, třeba rok. Ale pak se možná začnete bortit.

Mark Reifkind (jeden z veteránů RKC a teď Strong First) jednou dobře psal, že člověk by si měl najít minimální hranici, kdy se zlepšuje – ne víc, ne méně – a tam zůstat. Nepřidávat, neubírat.

Takže, co ten obličej

Obličej zkřivený námahou je známka distressu. Toho špatného stresu. Námaha je dost vysoká. Snažte se, aby trénink byl jednoduchý. Jednoduchý, ne těžký. Potom ho můžete zopakovat velice rychle znovu a zlepšit svoje schopnosti. Takže vyhladit obličej, klidně, v pohodě. Jakmile začnete (doslova) zatínat zuby, je to moc velká námaha. Další příznaky? Tenze, moc napětí v těle, začnete zatínat všechno možné = vyčerpáváte se. Vyčerpáváte se moc. Nadměrné pocení nebo zrychlené dýchání jsou dalšími znaky.

Těžko na cvičišti, těžko na bojišti ?

Ja vím, že „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Ale moje zkušenost je trochu jiná. Sice jsem nevyhrál ani MS světa, ani olympiádu, nejsem ani ve speciální jednotce. Ale za všechno se platí.

Nedávno jsem poslouchal rozhovor s Kelly Starrettem, fyzioterapeutem a celkem silným chlapíkem (no nedávno jsem to poslouchal, Kellyho znám hodně dlouho, z mých CrossFit dob) Kelly je zakladatelem Crossfit San Francisco a jeho neobyčejné znalosti využívá celá řada nejen amatérů, ale i profesionálů, od sportovců přes armádní složky.

Kelly Starret

A KStarr několikrát zmiňoval, že ze speciálních jednotek se z (tuším) 90% odchází, protože ti frajeři se prostě fyzicky zničí. Jejich výcvik stojí miliardy dolarů, ale musejí odejít, protože to jsou takový tvrďáci, že zničí sami sebe. Což možná tak má být, jinak by nemohli dělat to co dělají, kdo ví.

Pokud se podíváte na přijímač do podobných útvarů, tak to je víceméně 100% distress. Prostě testují, kdo to vydrží, fyzicky nebo mentálně – není to o nějakých speciálních dovednostech, schopnostech, pohybech nebo cvicích – prostě je krutě likvidují. Takže následně vyberou ty supermany.

Ale má to svoje následky, za všechno se platí. A oni taky časem zaplatí. Být „hardcore“ má svojí cenu.

Vyjímka potvrzuje pravidlo

Je asi jeden důvod, proč trénovat přes bolest – když trénujete pro bolest. Kdy trénujete pro podmínky, kde bude bolest a taková úroveň stresu, že je dobré mít mentální odolnost. Jestli situace, pro kterou trénujete zahrnuje distress. Na druhé straně – počítejte s tím, že to bude mít svoje následky (viz. výše).

A další výjimka ?

Asi ta olympiáda (něco takhle důležitého) nebo záchrana rukojmích. Autohavárie, přepadení. Pokud mám vyhrát miliardu dolarů. Prostě cokoliv, kdy jde o hodně, kdy se vyplatí se (teoreticky) zranit, kdy jde o život – pak je celkem jedno, jestli budu regenerovat den nebo měsíc. Ale to už není nacvik, to není trénink, to je život. Pak si klidně zkřivte obličej, ale ono vám to zas tak moc nepomůže :).

A další ?

Někdy je distress potřeba, někdy je potřeba si dát trochu větší zátěž. Ale ne každý den. Nebo ne každý trénink. Je typ lidí, kteří potřebují do tréninku tlačit a potom je druhý typ, co potřebuje z tělocvičny vyhodit, jinak se sami zničí. Já byl většinu života ten druhý druh, teď se víc a víc snažím postupovat velice pomalu, nenásilně, ale jistě a dlouhodobě.

Nedávno mi dokonce jeden člověk na cvičení řekl, že se dost nesnažím. Protože můj obličej se nekřiví a nedělám grimasy. To je fakt důkaz co…

Trénink je…

Trénink je čas, kdy se trénuje. Nacvičuje. Připravuje. Trénink není čas na to si ubližovat. Protože je to trénink. Není to ani záchrana rukojmích, ani mistrovství světa. Nácvik. Tak nacvičujte.

Tenhle přístup jsem se naučil od člověka jménem Adam T. Glass. O Adamovi už jsem psal ve článku o asymetrickém deadliftu, kde jsem zmiňoval i dalšího borce – Davida Dellanave. Adam je jeden z fyzicky nejschopnějších lidí co znám, velice, velice silný borec. Na obrázku deadlift přes 200kg jednou rukou. Adam se dneska specializuje na kalisteniku, dělá neskutečné věci na hrazdě, stojky, výdrže na rukou atp.

adam-deadlifting

David je něco podobného, zvednul na deadlift (mrtvý tah) přes trojnásobek svojí váhy. Dvojnásobek je dobrý výkon, trojnásobek, to je dost neobvyklé u člověka, co váží tak 80kg a není to specialista (silový trojboj nebo tak něco).

A oba vděčí za svoje schopnosti podobným principům. Cvičí stejně – musí to být jednoduché. Pokud to není jednoduché, tak je potřeba to udělat tak, aby to bylo jednoduché.

A hranice se posunou

Když se budete pohybovat bezpečně v hranicích toho, co zvládáte, tak se vaše hranice začnou postupně posunovat. Zvětšovat.

Jakmile je něco moc jednoduché, tak to trošku posuňte – víc opakování, větší váha, větší rychlost, delší čas, komplexnější pohyb. Nechcete pořád opakovat „Ema má mísu, máma má maso“. Přijde čas, kdy je potřeba se začít učit nová slova a slovní spojení, tvořit věty. Když je Ema s mísou těžká, jasně, opakujte si „Ema má mísu“. Ale pak se posuňte dál. Tady přesně sedí to, co řekl Einstein.

Všechno má být tak jednoduché, jak je to jen možné, ale ne jednodušší.

Albert Einstein

Takže jednoduché ano. Ale zase neopakujte si to o té Emě s mísou po zbytek svých dní.

Takže jednoduše

Pokud se chcete něco naučit, tak musíte udělat stovky a tisíce opakování. A čím víc v klidu u toho budete, tím víc jich dokážete udělat, tím víc vydržíte. Netvrdím ale, že je to ta „jediná“ cesta pro každého. Mně to vyhovuje 🙂

Schválně to zkuste, zkuste trénovat – ať už je to deadlift, BJJ nebo box, jóga nebo stojka – a zkuste, ať je to „jednoduché“. Ať to není dřina. Jednoduché a zítra znovu. A znovu. A znovu. Jednoduché. S klidným obličejem.