Únor 2016 – Old Petr Ruzicka

Navoněná zdechlina

Od té doby, co jsem začal učit, mě trochu trápí jedna věc – co já to vlastně „prodávám“ ? A jak ? Ať chci nebo ne, ukazuju lidem, co dokážu (a taky píšu o svých myšlenkových pochodech, tohle je jeden z nich) a oni se pak možná rozhodnou, že přijdou na seminář, či budou se mnou (nebo beze mne) pravidelně(ji) cvičit.
Čím víc se budou posunovat moje schopnosti, čím lepší a vyhlazenější budou moje pohyby, čím větší sílu nebo mobilitu budu mít – tím dál budu od „normálního“ člověka, co může cvičit dvakrát, třikrát týdně.

Co jsem schopen ho za tu dobu naučit ? Protože, ať chceme nebo ne, plus mínus – na tu kvalitu, co mám dneska, budete potřebovat, plus mínus, to samé, co jsem tomu dal já. A to je dost. A čím víc budu cvičit já, tím vic se budeme vzdalovat a tím víc se budou ty „nůžky“ rozevírat.
Za další rok mého tréninku 2 hodiny denně, 6 dní v týdnu mám „odcvičených“ 624 hodin. Ten, kdo cvičí 2x týdně hodinu se dostane na 104 hodin.
Za dva roky mám 1248 hodin, v druhém případě je to 208 hodin. A tak pořád dál a dál.

Ten výsledek prostě nemůže být stejný… Nechci prodávat iluze, ať už toho, jak vypadám nebo co dokážu, kolik toho zvednu nebo jak dloho vydržím stát vzhůru nohama.

Oliviero Toscani, tvůrce výborných kontroverzních fotografií pro firmu Benetton, napsal někdy tuším před 13 lety knihu „Reklama je navoněná zdechlina“ a já si na to podvědomě vzpomenu snad pokaždé, když vidím nějakou fotku, video, prohlášení, komentář nebo článek. „Co ten člověk prodává?“, „Na co je to vlastně reklama?“, a hlavně – jak moc je to realita a jak moc „navoněná zdechlina“…

Je dobré zůstat v reálném světě a se svými žáky to takhle komunikovat.
Prospěje jim to, co děláme? Stoprocentně, o tom jsem přesvědčený a když zjistím, že to tak není, tak budu první, kdo jim to řekne. Budete se zlepšovat? Jistě.

Ale budete umět to, co umím já? V té samé kvalitě, tom samém rozsahu, v těch samých časech? Pravděpodobně ne….
Nebo ano, ale jenom pokud tomu dáte to samé, co já. A to „samé“ neznamená to samé oblečení, ty samé suplementy, skořici a sun warrior, ani tu samou hudbu při cvičení.
Ale ten samý čas, to samé úsilí, ty samé hodiny.

Vždycky tomu tak bylo a bude tomu pořád (pokud někdo nevymyslí, jak se učit, trénovat a sílit jinak).

A je dobré si to připomenout, nechci prodávat iluze.

Kontra a ipsi

Když si na semináři Pohybu různě lezeme po zemi, některé vzory jsou kontralaterální (na opačné straně), některá ipsilaterální (na stejné straně).
Kontra – levá ruka a pravá noha (či naopak) pracují najednou. Ipsi – levá ruka a levá noha (či naopak) pracuje najednou.
Člověk chodí, běhá a vykonává celou řadu dalších aktivit kontralaterálně.
A protože hodně lezeme „kontra, je „kontra“ lepší ? Ne, jenom jině , „ipsi“ je totálně v pohodě, podívejte se na následující obrázky – práce přední ruky v boxu nebo nástup v judo – obojí ipsilateral.

Oba vzory (kontra/ipsi) jsou totálně propojené a přelévají se jeden do druhého. Každý má svůj význam, každý přenáší jinak sílu, každý se používá jinak.

Proč nedělám online coaching

Přátelé, rád bych vyjasnil jednu věc, na kterou se mě ptáte – nedělám online coaching. Resp. ano, ale pomůžu vám jenom se stojkou.
Online coaching, tj. výuku, rozvoj a vzdělávání po videu, mailech a tak, už dělá Ido Portal, takto můj učitel.
Takže pokud chcete tuto službu – a věřte mi, že

na to potřebujete dost zkušeností (a to Ido má)
to skutečně funguje, velmi dobře
kdo si myslí, že to nefunguje, neví o čem mluví
není to rozhodně pro každého, jako celá Ido Portal Method. Není to nic elitního, ale ať už jde čas nebo o námahu, musíte tomu fakt dát hodně a Ido nedělá kompromisy.

Jestli chcete online coaching – info@idoportal.com.
Dělat bych to mohl, vím jak na to. Pokud bych ale dělal to samé, nebylo by to úplně etické a správné, dělat konkurenci svému učiteli, co myslíte ?

Bolest

Bolest je pocit. V těle nejsou žádné speciální detektory bolesti. Ale máme spousty jiných detektorů (teplota, tlak, poloha atp.). Máme zrak, sluch a čich. Máme hromady senzorů a ty všechny posílají signál do mozku a tam se skládají dohromady.

Ale všechny tyhle informace neznamenají vlastně samy o sobě nic, to, že se to s naším tělem něco děje neznamená nic, dokud náš mozek neřekne, že to je skutečně průšvih a vyhlásí poplach, tj. bolest. Je to určitý signál, ale neznamená to hned poškození tkáně.
Ani chronická bolest (tenisový loket, bolest v bedrech) nemusí nutně znamenat, že je něco fyzicky jinak, tj. poškozené nebo změněné.

Chronická bolest je často přecitlivělost nervového systému a tréninkem se dá zmenšit, resp. zastavit, vynulovat.
Potom trénink toho, že zvedám něco ze země, může znamenat, že mě přestanou bolet záda. Ale možná to není tím, že by se „jenom“ změnila moje pozice a já jsem zesílil. Ale možná tím, že jsem si pomalu zvyknul, že ten pohyb mě neohrozí, takže to nic nedělá, takže to v podstatě je bezpečné, takže už to nebolí. Ale nezměnilo se nic, jenom moje vnímání.

Přestalo to bolet v mozku, ne v těle.

Bolest je pocit, signál, je dobré ho vnímat a pracovat s ním, ne se jím nechat ovládat.

Fitness pracujícího člověka

Sedím si tady, po večeři, mám rýmu jak trám a uvažuju, že se na to sám sobě vymluvím a nebudu dneska dělat stojku.

Když má člověk rýmu, tak moc nechcete být vzhůru nohama, ucpané dutiny ten tlak v hlavě ještě zhorší a není to moc příjemné.

A tak mě napadlo, co kdybych „musel“ udělat stojku ?

Když pracujete v kamenolomu, tak není každý druhý den „rest day“, odpočinek, stejně tak, když nejdete mlátit kladivem do kamene, protože máte rýmičku, tak vaše děti nemají co jíst. Bolí vás svaly, jste „přetrénovaní“, nechce se vám, máte rýmičku…

Jdete znovu a znovu. „Fitness“ manuálně pracujícího muže – kladivo do ruky a jde se. Pokud dojde, nedejbože, k ohrožení vás nebo vaší rodiny – narubáte toho kamene ještě jednou tolik.

Je tam úplně jiná motivace – to není hobby, ani potřeba být fit. To je nutnost, boj o život.
Dokážeme mnohem, mnohem víc než si dokážeme připustit. Otázka je, jestli chcete nebo musíte. Jestli chcete, jak moc chcete, máte a nemáte čas, nestíháte, je už pozdě nebo máte rýmičku. Nebo musíte.

Protože když musíte, dokážete všechno a ještě mnohem víc.

Tak já se jdu otočit vzhůru nohama…

Očekávání

Pokud chodíte k někomu cvičit, je fajn vědět, co vlastně chcete. Vyjasnit si (sami se sebou i s trenérem), proč tam vlastně chodíte.

Jestli chcete umět salto, tak nedáva moc smysl chodit na spinning. Pokud chcete mít sílu a svaly, tak musíte zvedat železo a pokud není něco zásadně špatně, budete mít sílu a svaly. A pokud chcete salto, zamíříte na tricking, parkour nebo do gymnastické haly.
Ale nemyslím, že většina lidí chce „výsledky“. Víc opakování, víc kilo, víc setů, víc shybů a víc muscle-ups, větší rychlost…
Jistě jsou takoví, třeba já hahaha. Ale výsledek cvičení nebo tréninku není nutně tohle. Odpočinek, relaxace, zábava, socializace s ostatními – a je to naprosto v pořádku.

Výsledek pohybu nebo cvičení není jenom výkon. Ani jedno není špatné, je to jenom … jiné ?

Jako učitel/trenér tohle hodně řeším a přestože se potkávám s celou řadou lidí, co chtějí muscle-up na kruzích, větší sílu atp., ale stejně tak mám zástupy těch, co se chtějí něco naučit, hýbat se, bavit se. Ano, možná vás to překvapí, existují takoví lidé – nejde jim o velké váhy, ani o nejlepší čas ani o medaile – prostě se chtějí trochu hýbat, protože tuší, že je to správně, chtějí aby je to bavilo a aby to nebyla nuda.

A je to naprosto v pořádku.

Budete podobného člověka trénovat stejně jako sebe (když vám jde o něco jiného) ? Já teda fakt ne, nesnažím se nacpat krychličku do kulatého otvoru – vysvětlím, co dělám já a s čím umím pomoci, ale nikoho nepřesvědčuju, že to, co dělám já, je pro ně to nejlepší.

Pokud vás baví power jóga a přináší vám to všechno, co chcete – no tak co jako ? Budu vás přesvědčovat, že je lepší dělat hatha-jógu ? Nebo stojku, kruhy a dřepy s činkou ? A já jsem jako kdo, abych vás přesvěčoval o „pravdě“ ? Obchodník ? A co je jako „pravda“ (bude to asi o kontextu…) ?

Nejsou všechno jenom výkony, kila a opakovaní. Pro někoho fakt ne a zábava, kontakt s lidmi, lepší nálada – to je taky výsledek.

Pokora

Někdo chodí na Pohyb. Někdo na jógu. Někoho baví pilates a jiného box. Někdo může tančit, jsou lidé, co dělají aerobic. Někdo chodí do fitka, někdo běhá na pásu nebo v přírodě a jiného baví spinning. Skoro každý chce dobře vypadat, být trochu zdravý, chce „zhubnout tuk a nabrat svaly“.

Nemusí to být zrovna něco, co učím já. Možná s tím mohu i někdy trochu nesouhlasit.

Ale všichni ti lidé si zaslouží úctu a uznání – snaží se. Něco dělají. Plavou proti silnému proudu sezení, stresu z práce, složenek, dětských nemocí, cholesterolu, strachu a problému s bydlením. Něco dělají.

A už za tu snahu si zaslouží uznání, ne výsměch za to, že dělají něco jiného než já. Něco, co co prosazuji já, učím já nebo prodávávám já. Zaslouží si uznání.

Když je člověk dospělý, měl by pochopit význam slova pokora.

Dřep na špičkách

Přátelé, kamarádi, chlapci a děvčata. Dřep na špičkách je uplně normální věc. Bez zátěže. I se zátěží. Je to normální a koleno by to mělo ustát. Dokonce bych argumentoval tím, že pokud to neustojí, tak nemáte v pořádku kolena.
Je potřeba pečlivě rozlišovat techniku, co vás někdo někde učí (a která se používá na zvedání činky, tj. potencionálně velké váhy) a normálním životem, fyziologicky normální situací. Je tam větší tlak (patellofemoral stres) než při dřepu na plných nohou ? Jistěže ano. Měla by to vaše noha zvládnout ? Jistěže ano.

Je naprosto jasné, že na špičkách nezvednete větší váhu, než při „low-bar squat just below parallel“. Ale to neznamená, že by jste to neměli dělat. Můžete si u toho ublížit ? Jistě, to na schodech v metru taky.

Ale když se pomalu pomaličku připravíte, vaše nohy vám poděkují. Dřív se takhle cvičilo normálně, ja takhle taky cvičím normalně, dokonce se takhle každý den hýbu ve svém životě. Najdete celou řadu případu ve sportu i v normálním životě, kdy se to prostě stane nebo se to hodí.

Křídla

Všichni shybují (dobře, skoro všichni) protože je to důležité. Já taky shybuju (ale celkem dost málo).

Všichni shybují (dobře, skoro všichni) protože je to důležité. Já taky shybuju (ale celkem dost málo).
Co se stane, když hodně zaměstnáte latissimus, tj. „křídla“ ? Když budete shybovat jako o závod ? je pravděpodobné, že zesílí. A za dalších nezměněných podmínek (tj. děláte třeba jenom shyby), se tak „jakoby“ stáhne, zkrátí. A co se stane, když ten masivní sval, co pokrývá půlku zad zmenší a „přítáhne“ tak vrchní část těla ke spodní ?

Podívejte se na obrázek (z knihy „The Body In Motion„, Theodore Dimon, Jr., EdD) a zkuste si to představit.

Začnou vás bolet záda. Viděl jsem to (a zažil sám na sobě) mnohokrát. Tak na ta „křídla“ opatrně, možná právě kvůli nim nebudete létat.

Bojovník

Lidské tělo má dvě nohy a dvě ruce, takže se dá dělat, hm, omezené (fakt jsem to řekl, omezené ?) množství věcí.

Podívejte se na obrázek v záhlaví (rok 1610, Ridolfo Capo Ferro, Gran Simulacro dell’arte e dell’uso della scherma).

Je to krásná ilustrace výpadu s rapírem, italská škola šermu. Přední ruka je pokrčená, protože když chce šermíř píchnout a zapíchnout, to potom potencionálně ruku propne. Potřebuje tam sílu, proto jí nechá pokrčenou.

Tělo je vytočené do strany, aby se minimalizovala možnost zásahu, soupeři se vystavuje menší plocha.

Druhá ruka, zadní, slouží jako protirovnováha té zbrani. Logicky, zbraň něco váží a když s ní máchám, nechci přepadnou dopředu, takže si pomáhým zadní rukou udržet těžiště.

Sportovní šerm už to může mít maličko jinak, tam nejde o to “probodnutí”, ale jde o zásah. Takže chceme maximalizovat dosah, takže se ruce více propnou .

Podle mistra meče Roberta Waschka se dříve tancovalo na francouzském dvoře s mečem, jenom časem ten meč zahodili, ale principy pohybu zůstaly. Rovnováha druhé ruky, současný pohyb obou rukou kolem osy těla (opět rovnováha) atp. a vzniknul balet a pak možná i moderní tanec.

Nejsem odborník ani na šerm, ani na balet, ani na moderní tanec. Vlastně vůbec nejsem odborník :), jenom se koukám a porovnávám.

A teď Virabhadrasana II, tj. bojovník z jógové praxe.

Podobá se to spíše pozici moderního šermu (propnuté ruce), ale nelze tam přehlédnout ani vytočení trupu, ani záměr zadní ruky, ani rozsah pohybu. Ta pozice n2jak vznikla a je dost dobře možné, že ji nikdo “nevynaleznul”, aby vám protáhl ramena a kyčle, posílil stehno a zlepšil stabilitu, ale protože šermoval a věděl, že díky šermu má dobře silné nohy, uvolněné kyčle a mobilní ramena.

Tak až to budete příště cvičit, vzpoměňte si na původ a důvod té pozice – trup je vytočený kvůli omezení zásahu, ruka je vzadu ne kvůli tomu, že “propojuje minulost s budoucností” (zadní ruka je minulost, přední je budoucnost, fakt jsem to takhle jednou slyšel), ale aby šermíř nepřepadnul, když má v ruce meč.