Jeden dril, který znám roky z Wing Chunu, kde byl součástí forem. Zajímavě to pracuje se zápěstím, loktem a vůbec celým předloktím. A pak taky s hlavou, hahahaha…
Jeden dril, který znám roky z Wing Chunu, kde byl součástí forem. Zajímavě to pracuje se zápěstím, loktem a vůbec celým předloktím. A pak taky s hlavou, hahahaha…
Nejdřív zkuste s nataženými lokty (a vůbec celou rukou) jenom hýbat prsty nahoru a dolu.
A potom zkuste nehýbat prsty, zakotvit je na jednom místě, ale hýbat zápěstím nahoru a dolu. Dobře to ruce protáhne.
Dost lidí má s tou druhou variantou dost problém 🙂, zkuste to a dejte vědět.
Na seminářích učím několik variant pohybu po zemi, různá plazení, lezení a hopkání. Na pravidelných hodinách toho děláme ještě víc. Variant znám desítky, ale… ale…proč to vůbec děláme ? Já jsem se s tím poprvé setkal na
Idově semináŕi, kdy mi jeho přístup (a schopnosti) vyrazily dech. Nebylo to jenom lezení po čtyřech, byla to celá řada různých variant a možností pohybu různým směrem.
Proč nezůstat u „normálního“ tlapkání po všech čtyřech po zemí jako to dělá malé robě ? Protože nejsem malé robě :), ale hlavně…
Inu, důvodu je mnoho, ale dneska bych rád citoval chlapíka jménem Paul McIlroy :
„Síla se nebuduje, síla je Vám daná.“
Myšleno – už jí máte, jenom o tom (zatím) nevíte.
Paul je velmi schopný a silný chlapík, doporučuju si ho někdy nastudovat.
Zpět k lezení – proč ? Protože ty pohyby v nás už někde jsou. Jenom o tom (zatím) nevíme.
Stejně jako síla, kterou už máme a musíme jí podle Paula „jenom“ najít, tak ty lokomoční vzory … jako když to člověk znovu objevuje.
Možná je to způsobeno evolucí, možná něčím jiným, ale máme toho v sobě někde „zakódováno“ hodně.
A stejně jako Michelangelo jednou řekl :“Viděl jsem v mramoru anděla, tak jsem tesal, až jsem ho osvobodil“, stejně tak tady – musíme to ze sebe vytesat…
V úterý mi jeden žák řekl, že to jak lezeme udělalo pro jeho běh víc, než dalších naběhaných 5000 kilometrů. Nedokážu posoudit, protože nijak extra neběhám, ale poslouchá se to dobře 🙂
P.S.
V Idově manuálu je přes 1200 vzorů podobných vzorů pohybu.
Člověk (resp. nejen člověk) má k dispozici téměř neomezené množství variant, jak provést nějaký pohyb.
Nikolai Bernstein (ruský neurolog) definoval tento fakt takto :
„Je jasné, že základním problémem koordinace tkví právě v extrémním přebytku stupňů volnosti, což náš nervový systém není zprvu schopen řešit.“
Máme redundantní anatomické možnosti pohybu (díky svalům a kloubům), máme i redundantní schopnost jak ten který úkol splnit, aby výsledek byl stejný (různou cestou, různou rychlostí, s různým pořadím aktivace jednotlivých částí) a k jednomu svalu vede více inervačních cest.
Fascinující záležitosti – existuje nekonečné množství cest, jak udělat dřep shyb nebo stojku.
Nekonečné.
Dneska něco na zamyšlení… Podívejte se na lidské tělo. Na jednotlivé části. Zamyslete se, jak se to celé hýbe.
Dneska něco na zamyšlení… Podívejte se na lidské tělo. Na jednotlivé části. Zamyslete se, jak se to celé hýbe.
Všimněte si, že celá lidská ruka je složená ze tři kousků – nadloktí, předloktí a dlaň s prsty. Prsty na ruce mají tři články. Noha je stehno, lýtko a chodidlo. Máme hlavu, hrudník a boky.
Je to jak fraktály. Čím dále od středu a spojení s tělem, tím menší kousek.
Takže ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého čím to ? Fakt, že planeta Země je třetí od Slunce je asi už fakt náhoda. A na soutěži oceňujeme tři první místa. Jeden model skládání barev je RGB (Red, Green, Blue). A mušketýři taky byli tři (nepočítám toho novýho holobrátka 🙂
Ale zpět k tělu – co myslíte, že ten „trojitý“ design umožňuje ? Evolučně to nemusí být nějaký super záměr, ale důvod tam jistě bude…
„Adaptaci musíte tělu vnutit. A tělo se adaptuje.“
Mark Rippetoe
Mark Rippetoe tohle říkal v jednom podcastu, co mi nedávno zvučel v uších a já si na to vzpomněl, když jsem včera docvičil svůj dopolední trénink a motal jsem se v mrákotách po Batcave. Nemůžu říct, že bych s Rippetoem souhlasil pořád a ve všem, byl jsem velký fanboy, dneska už menší, ale v tomhle má prostě pravdu.
To vnucení – to je větší váha, víc opakování, menší čas, větší rychlost, jiná kvalita – prostě řečeno – dřina. Skoro pokaždé o něco víc. Nebo jinak. No to je jedna.
Můj trénink (který mi posílá Ido) teď vypadá tak, že to posílá svému největšímu nepříteli. Já sám bych to nikdy nikomu nedal ani nenapsal. Never ever. Proč ? Protože bych se bál, že někomu ublížím. Že ho zraním. Nebo něco horšího.
Na druhou stranu jsem si rychle uvědomil, že adaptace prostě nepřijde sama, musíte jí vynutit.
Tělo se adaptuje na změnu. Tu adaptaci a změnu musíte vynutit. Jak ? Tréninkem.
S čím ? Kettlebell, činka, hrazda, kladivo, kleště, kbelík s pískem, vlastní váha, kláda, stroje…
Bude jiný výsledek ? Možná trochu ano, ale pokud víte co děláte, tak ve finále je to vlastně jedno.
Vaše tělo to totiž neví.
Sedím si tady, doma, vyjímečně nejsem v Batcave a uvažuji o čem napíšu.
A vidím komentář – „…já jsem teď už totálně zmatenej“.
Ptám se, od koho se učíš ?
„Učím se odevšud, kde to jde.“
No a to je právě ten důvod, proč jsi zmatenej. Jestli máte podobný pocit nebo nevíte kam dál, že články a informace si často odporují – najděte si někoho, od koho se můžete učit a učte se. Od něj. Ne od všech ostatních. Nehromaďte informace, nečtěte cokoliv a odkudkoliv jenom proto, že můžete.
Chcete dobře skákat ? Najděte si někoho, kdo sám skáče, kdo má dobré výsledky a zkušenosti s jinými a cvičte s ním.
Ale začít cvičit podle jednoho principu a zároveň začít studovat jiný a postupně se ptát na další názory, jestli náhodou neexistuje něco lepšího, koupit si (ne stáhnout z torrentu) 3 další knihy, posílat svoje programy ostatním a ptát se na názor – to je důkaz toho, že nevěříte tomu, kdo vás učí. Že si ho nevážíte. Nebo jste netrpělivý.
Ale každopádně pak budete totálně zmatení jak Goro, bílý pes ( jo, jsem tak starej…).
Takový dodatek ke včerejšímu textu o stojce, tygrovi a schopnosti přežít…
Na stojku potřebujete silné prsty, zápěstí a ramena. Já visím trochu na hrazdě, dělám něco na kruzích, ale síla mého stisku je dneska plus mínus z 99% z toho, jak pořád „mačkám“ zemi, abych někam ve stojce nepřepadnul.
Teď jsem dorazil domů, otevřel jsem šuplík, vzal jsem Captain of Crush 1 a zmáčknul jsem ho jak máslo. Zkusil jsem číslo 2 – chybí mi asi 2 milimetry (trojku mám taky, ale to je jak beton, na to nemám).
Na zmáčknutí Captain of Crush číslo 2 potřebujete 195 lbs síly tj. kolem 88 kg stisku. „Dvojka“ se označuje jako „life-saving level of grip strength“, „síla stisku zachraňující život“, takže stoj na rukou je vlastně dost funkční cvik – zachrání vám život :).
Ten stisk není špatný na to, že to vůbec netrénuju. Je to takový příjemný vedlejší efekt.
Dost věcí, kterými se dneska zabývám má zajímavé vedlejší efekty, jenom nejsou na první pohled hned viditelné. Někdy ani na ten druhý. Zvlášť, jestli se na to koukáte zvenku, tj. optikou někoho, kdo nedělá to, co já.
Ale zkuste to, možná vás to dost překvapí.
Dneska jsem v Chebu na semináři o stoji na rukou mluvil o tom, že stojka není žádná dovednost na přežití. Jdete si takhle džunglí, vyskočí na vás tygr a vy hup – uděláte stojku. A tygr se lekne a uteče.
No, takhle to nefunguje, stojka je spíš takový upgrade nervového systému, ale není to nic nutného, nic bez čeho se nedá žít. Takže to vlastně není vůbec funkční. Tak proč to vlastně sakra dělám ?
Na druhou stranu – jak často jdete džunglí a skáče na vás tygr ? Já moc často ne….
Spoustu dovedností a cviků dneska děláme, protože nás to baví a nějak nám to v něčem pomáhá. S přežitím nebo nutností to nemá co dělat. Ostatně jako málo z toho, co dnes děláme.
Představte si dveře, nějaký ten starší kousek třeba na chalupě, co trochu drhnou o podlahu. Když je otevíráte, tak se pokaždé trochu zaseknou, vy trochu víc zaberete, ono to škubne, uslyšíte nějaký zvukový efekt a pak se otevřou.
Časem si na to zvyknete, když to nejde silou, půjde to ještě větší silou, začnete zabírat automaticky víc, pokaždé to bude trochu drhnout, ale ve finále se dveře otevřou. A časem se trochu pokřiví a zdeformují.
Co s tím ? Možná někoho napadne zbrousit podlahu. Někoho zbrousit ty zatracený dveře. Nebo je možná potřeba je zdvihnout o kousek v pantech podložkou.
Přesně takhle se dost lidí chová ke svému tělu. Když někde nejde zvednout ruka, tak trochu víc zaberou. Ono ten kloub někde chrupne, ale to je OK, hlavně, že jsem jí zvednul.
„A praskají mi kolena, co s tím mám dělat ?“ – někde něco poladit. Je jasné, že chrupavka se časem opotřebovává, ale pokud něco někde přesně nesedí nebo je kloub/kost někam tažená větší silou, tak je někde naopak menší síla a je potřeba ty „dveře zvednout v pantech podložkou“. Zamyslet se, podívat se na ruku nebo nohu a někde něco poladit.
Kelly Starret říkal jednou, že tělo by mělo mít zvuky jako „silk on silk“ – hedvábí na hedvábí. To jest hladce a potichu.
Takže jestli vám někde něco drhne – tak řešení není trochu víc zabrat.
