Nezapomeňte – nejdřív jsme člověk, se vším, co k tomu patří.
Nezapomeňte – nejdřív jsme člověk, se vším, co k tomu patří.
Za druhé je potřeba mít možnost se hýbat (se vším, co k tomu patří). A až potom se začněte specializovat.
Opačný případ jde jistě taky, ale „je to o kontextu“ 🙂
Lokomoce je monolog.
Lokomoce je monolog (stejně jako posilování ať už s čímkoliv), ale pro kompletní rozvoj je potřeba mít i dialog. A to je třeba… ?
„Dokážete bojovat s mečem tak, jako když v ruce nic nedržíte ?“
„Dokážete bojovat s mečem tak, jako když v ruce nic nedržíte ?“
Tuhle větu pronesl Dudi Malka, když jsme se bavili, o čem jiném než o tréninku a přístupu ke cvičení.
Ten citát je hlavně o lpění (a možná závislosti), ale naskakuje mi tam spoustu dalších pojmů – touha, uznání, identita.
Musím říct, že jsem o tom hodně přemýšlel – jak moc jsem propojený s tím, jak a co cvičím ?
Co zbyde z Petra, když se přestane cvičit ? Když přestanem dělat stojky a kruhy a rovnováhu a mobilitu ?
Mám mnoho zájmů, ale sám někdy nevím.
Co vy ? Jak moc potřebujete „meč“ ? A co je váš „meč“ ?
Na Movement Campu jeden z učitelů, Martin Kilvady, mluvil o tom, jak se protahuje a jak přistupuje k pohybu.
Na Movement Campu jeden z učitelů, Martin Kilvady, mluvil o tom, jak se protahuje a jak přistupuje k pohybu.
Jeden z konceptů byl – „Všechno je asána“. Jakákoliv pozice, jakákoliv situace vyžaduje průzkum, práci a návštěvu.
Ne jenom ty správné asány – psy a kočky a kobry, pluhy a kleště. Co když natočíte nohu o 15 stupňů, klesnete ještě o 10 cm dolů a zvednete hlavu (lhostejno kde). Je to špatně ? Proč ? Proč to taky nemá jméno ?
Co všechny ty pozice mezi tím ? Proč taky chudinky nemají pozornost, jména a potřebné fotografie v knihách ?
Protože jich je nekonečno… A všechny si zaslouží pozornost.
Co klikání mých prstů na klávesnici ? Co krájení chleba, zapínání světla nebo vynášení odpadků ?
A Martin mluvil o tom, že tohle je to, co mu hodně pomohlo v jeho pružnosti. V tu chvíli jsem se očima střetnul s kamarádem z Čech, se kterým jsem přesně na tohle téma před odjezdem.
Protože moje osobní zkušenost je naprosto stejná – přesně tohle je to, proč já jsem tak uvolněný a pružný. Protože dělám hodně těch nepojmenovaných pozic. Pozic mezi pozicemi.
Protože všechno je asána.
Znáte ten pocit, když vám někdo řekne pointu vtipu, než vám dopoví samotný vtip ? Prostě se to nepovede ? Nebo prozradí řešení hádanky, než na to stihnete příjít sami ?
V obou případech je to blbej pocit, cítíte zklamání, chtěli jste na to přijít sami a ten dotyčný vás o to vlastně ochudil. O to, přijít si na to sám, mít to zadostiučinění.
A takhle to často bývá i se cvičením – člověk dostane přesný návod, jak a co a proč a hlavě co ne… A tím vlastně přijde o spoustu zážitků s objevováním.
Jistě, jsou situace, kdy se to vyplatí a kdy to sám dělám. Ale velice často nechávám žáky, ať si na to přijdou sami. jenom dávám pozor, ať si u toho neublíží. Netvrdím, že jsem nejlepší učitel na světě, tzv. „ředitel zeměkoule“, ale vlastně stejně tak se učím od Ida a přijde mi, že mi to hodně přináší.
Asi nejčastější argument je, že je to nebezpečné. Není. Za prvé nejsme z cukru, lidské tělo něco vydrží. Za druhé, jako člověk, co učí ostatní (nebo trénuje dejme tomu) máte přece v oku, kdo co zvládne. Tak každému nedávejte už rozžvýkanou stravu po lžičkách – tohle málokdo potřebuje.
Mějte na paměti, že zkušenost je nepřenositelná.
Asi nejlepší, jak dosáhnout hodně cílů, dovedností, schopností atp. je …
Asi nejlepší, jak dosáhnout hodně cílů, dovedností, schopností atp. je … dělat to prostě jedno po druhém.
Chcete zlepšit svůj sílu? Dejte tomu rok a ostatní věci udržujte, jednou, dvakrát týdně. Zaměřte na současný projekt svojí pozornost, jídlo, regeneraci, myšlenky… Do programu zařaďte další cviky, které budou ten cíl buď doplňovat nebo mu nebudou „vadit“ (ať už jakkoliv).
Za rok přepnete třeba na stojku – sílu si dejte do „údržby“ a stojku posuňte na novou úroveň. Do programu navíc zařaďte…
A pak lehkou akrobacii. Potom vylepšete běh. Potom…
A tak pořád dokola. Dělejte si projekty. Začit projekt, věnovat mu energii a čas, uzavřit projekt.
V závislosti na tom, co vás baví a co kam chcete posunout se za pár let naučíte hromadu věcí. To, čemu nedáváte úplně pozornost nevyhnutelně poklesnete, ale to je normální. Člověk nemůže být nejlepší ve všem najednou, to je utopie.
Ale můžete mít decentní úroveň v mnoha věcech naráz.
Ať už Facebook nebo Google (nebo asi dneska skoro všechno) vám předkládá primárně věci, o kterých ten systém ví, že se vám budou líbit. Když budu hledat na Google já, dostanu často jiné výsledky než vy (a to na stejný dotaz). Uvidíte články, co budou potvrzovat vaše názory. Dostanete stránky, co píšou tak, že to potvrzuje vaše myšlenky.
Ale je jasné že to, co chtete (a líbí se vám) není často to, co by pro vás bylo prospěšné a co potřebujete. Ale právě k tomuhle obsahu se „normálně“ nedostanete, právě díky těm personifikačním funkcím (které ve finále příspívají jenom k tomu, že všechny skupiny se utvrzují ve scých názorech a jsou čím dál tím radikálnější).
Není občas na škodu si poslechnout názor někoho jiného, se kterým možná nesouhlasíte. Podívat se na problém (nebo na svět) očima někoho jiného. Prospěje vám to.
„Test prvotřídní inteligence je schopnost udržet v hlavě dva protichůdné názory a stále fungovat.“ F. Scott Fitzgerald
Člověk má zajímavou schopnost se učit – to dobré i to špatné. Když se koukáte na někoho, jak mistrovsky koná nějakou práci – a to může být cokoliv od zasklívání okna, přes fotbal, tanec až po vaření – tak se od něj automaticky tu schopnost učíte.
Člověk má zajímavou schopnost se učit – to dobré i to špatné. Když se koukáte na někoho, jak mistrovsky koná nějakou práci – a to může být cokoliv od zasklívání okna, přes fotbal, tanec až po vaření – tak se od něj automaticky tu schopnost učíte. Jak se hýbat, jak si skládat nástroje, jakým způsobem se orientovat…
Váš mozek to zaznamenává a „dělá si poznámky“. A sledováním podobného materiálů začnete časem být lepší, uděláte si v sobě obtisk a začnete ho, mimoděk, napodobovat.
Problém je v tom, že když budete hodně sledovat špané výkony… tak se stane přesně to samé. Taky si děláte poznámky, taky „obtisk“. A začnete to napodobovat. Prostě se taky budete učit.
Takže si dejte trochu pozor, koho sledujete. Na koho koukáte na Youtube. Co čtete.
Protože vás to formuje, ovlivňuje a mění. V tom dobrém i v tom špatném.
Dneska jsem dostal dotaz :“…je možné, abych každý den dělal 200 kliků a 200 shybů?“ Co na to říct, jistě, je to možné. Otázka je proč bych to chtěl dělat.
Dneska jsem dostal dotaz :“…je možné, abych každý den dělal 200 kliků a 200 shybů?“ Co na to říct, jistě, je to možné. Otázka je proč bych to chtěl dělat.
Třeba je váš cíl být jako Honza Kareš a „sekat“ rekordy ve shybech. Pak to možná není špatný nápad. Ale i potom se asi dá (moźná) cvičit trochu jinak než každý den to samé. Protože to asi dlouho nevydrží a ve finále to začne škodit.
Je dobré si uvědomit, co je váš cíl – tak nějak se hýbat ? Zhubnout ? Zesílit ? Mít dobrý pocit z toho, že něco dělám ? Naučit se stojku ? Rychle běhat ? Dlouho běhat ? Udělat „provaz“ ?
Tohle všechno je naprosto v pořádku, ale je dobré vědět co chci. A pak podle toho v klidu naplánovat, jak se tam dostat. Jednak se nedá dělat všechno najednou, jednak všeho moc škodí a jednotvárný program, beze změn a modifikací vás ve finále přestane bavit.
A nejlepší trénikový program je ten, co teď děláte. Cvičíte podle nějakého programu nebo jen tak ? Nebo jinak – víte, co vlastně chcete ?
Babeth má 4 děti. Je jí 47 let. A cvičí, stejně jako já, s Idem.
Babeth má 4 děti. Je jí 47 let. A cvičí, stejně jako já, s Idem.
Znám jí tuším od Singapuru, od té doby udělala veliký kus práce. Vidíme se jednou za čas a já nestačím žasnout, jak se mění – je to hodně tvrdej „makáč“.
Jaký má Babeth pohybové vzdělání ? Říkala, že dělala 2 roky „fitness“ a tím trochu zhubla a malinko jí přestala bolet záda. Teď dělá u Ida online coaching a je se mnou v mentorship skupině. A to je hodně, hodně práce a tréninku.
Babeth je pro mě velká inspirace – je to „normální“ člověk. Nemá za sebou 20 let artistické připravy, nemyslím, že má super talent na pohyb, má velkou rodinu a už jí není 18. Ale pomalu se posunuje, vylepšuje, za ty roky co jí znám ušla obrovský kus cesty. A jde pořád dál. Pracuje na sobě. I s tím vědomím, že salta nebo shyb na jedné ruce pro ní asi zůstanou nedostupné – na některé věci už prostě nebude čas.
Ale tak nějak je mi to dneska sympatičtější, tak nějak bližší než někdo, kdo nedělá nic jiného než trénuje. Kdo nemá zodpovědnost za nikoho než za sebe. Kdo má rodinu a má i jiné priority než jenom stojku na jedné ruce. Je to určitá etapa života, naprosto v pohodě, ale já už žiju jinou realitu.
Pozoroval jsem jí, jak proplouvala Movement Campem, jak narůstala únava, objevovalo se víc a víc náplastí na odřených nohou, jak se prala na BJJ, jak držela tempo s ostatními a pracovala na těch samých dovednostech jako já (a to jsem toho měl občas fakt dost). Mám k ní velký respekt.
Přátelé, nikdy není pozdě začít něco dělat. I když máte povinnosti, roky naskakují a vozíte děti do školky. Nelámejte nad sebou hůl „že už to nejde, jsem starej, nemám čas a všechno mě bolí“. Ano, žijeme v reálném světě, tak to je – to všechno je součást života.
Ale nikdy není pozdě začít.
