Jak jsem se v učil Wing Chun v Číně

V souvislosti se včerejším příspěvkem o Escrimě, dneska něco o tom, co jsem zažil v Číně.

V Číně jsem byl jenom jednou, na 4 neděle a učil jsem se tam Wing Chun, který jsem se v Čechách učil od Ivana Rzounka. Tady jsem to studoval už pěkných pár let, nicméně Čína mi vyrazila dech a zuby.

U nás se cvičilo striktně, 5xtýdně, přesně dané časy, vcelky jasný plán a hierarchie. Bylo to…západní pojetí výuky. Chtěli jsme se to naučit a zajímalo nás, kdy to bude. Kdy se naučíme novou věc, nový trik, novou sestavu. Protože tam leželo štěstí a blaho. Pak už budeme umět to tajemství.

V Číně to byl, alespoň z mého pohledu, dost chaos. „Master“ nám řekl, že máme cvičit 3 nebo 4 pohybu z první sestavy, sám si sedl na gauč, pil čal a hrál „Hada“ na Nokii. Uběhla hodina, dvě, on pořád hrál hada, my cvičili ty tři pohyby. Pak jsme se šli najíst, a pak se to opakovalo. Odpoledne přišel nějaký student, v obleku, sundal si sako, povolil kravatu a začal se nějak hýbat před zrcadlem. Chvilku cvičil, pak si sednul, pil čaj, vzal sako a odešel.

Asi třetí den nám „mástr“ ukázal něco jiného, pak si náhodou něčeho všimnul, nějaké chyby a jal se asi hodinu vysvětlovat, co a proč a nač je špatně. A zase jsme cvičili hodiny a hodiny to samé.

Ukázal něco, rozbil naše sny a představy, jak nám to funguje, pak si sedl, čaj, Nokie a hurá – trénovali jsme znova. Procvičovali  jsme pořád ty samé věci, celé dny. Na streše jeho domu, v parku, na ulici, v hospodě, u něj doma.  Občas někdo přišel, cvičil, za chvilku zase odešel. Někdy cvičil hodinu, někdy tři, někdy 20 minut. Občas byla skupinová hodina, přišlo víc lidí. Ale nějak nikdo nikam nespěchal, že se to naučí. Oni to prostě dělali. Ale často a hlavně dlouho.

Mástr byl vynikající atlet, bojovník, uměl se super hýbat, měl zkušenosti. Ale ten styl výuky – z toho by jeden vyrostl. Nula systém, chaos s tím, jak se různé dovednosti překrývaly, občas se učilo to, občas ono, zdánlivě to spolu nesouviselo…

Bylo to přesně to, co jsem psal s tou Escrimou – předávaly se spíš zkušenosti, ne techniky. Principy, ne striktní pravidla. Jenom nám to tenkrát nikomu „nespínalo“, protože jsme čekali něco jiného.

Přesto mi došlo hodně věcí a uvědomil jsem si, jak jsme v Evropě totálně zaslepení tím, že „něco“ chceme a kdy to bude a nejlépe hned. Máme systém a chceme se ho držet. Máme posloupnost, od první do osmé třídy, pak gymnázium a VŠ. A jinak to přece nejde. Ne ? Ten systém je jasně naplánovaný, postup jasný, oceňování taky. Ale ono to jde i jinak…

Tam mi přišlo, že ne. Chodím k Mástrovi cvičit. Učím se u něj kung-fu. Kdy se to naučím ? Já nevím. Ale když k němu budu chodit 2x týdně 20 let, tak se to prostě naučím. Něco se nedá uspěchat, něco se nedá předat. Něco nejde hned, něco trvá. Ten člověk to umí, já mu věřím, je dobrej. Ono se to stane.

Dá se to naučit rychleji – no určitě, ale vlastně možná není kam spěchat. Vždyť co by člověk dělal, kdyby se to všechno hned naučil, to by byla nuda, nudička :).

Doteď skoro všechy důležité body toho systému mám v těle, chápu je ještě lépe, nikdo to ze mně už nikdy nedostane. To se nedá zapomenout – je to moje součást.

Dneska učím…ne stejně, ale řekněme, že mě to v jistých oblastech hodně inspirovalo.

Jak se učila Escrima

Nedávno jsem četl dobrý rozhovor, kde se mluvilo o tom, jak se učila Escrima.

Escrima je filipínské bojové umění – mačety, tyče, sekery, nože a co já vím. Dneska je po celém světě možnost se Escrimu učit, často ve velmi systematické formě (tak jak to máme na „západě“ rádi). Rozdělení bloků, seků, bodů, přesný postup a posloupnosti.

Originál, původní Escrima, se na Filipínách učila tak, že si vás jako jako malého hošíka (nebo i děvče) vzal otec nebo strejda na dvorek za domem, dal vám do ruky tyč, sám si zapálil cigaretu, vzal si druhou tyč a řekl :“ zastav to“. A praštil vás. A znovu. A znovu. Dokud to člověk nebloknul. A pak vás majznul odjinud. A tak pořád dokola.

Mezítím si kouřil svoje cigára a postupně na vás vyzkoušel všechny možnosti, co znal a vy jste se to postupně naučili. Žádné přesné úhly, přesné vymezení – naprosto chaotická a organická výuka.

A až člověk povyrostl, začal zvládat všechno, co jeho otec nebo strýc uměl, s jednou tyčí, pak se dvěma, otec přivedl kamaráda. Ten měl maličko jiné úhly, jinou sílu, jiný styl.

Kamarád vám dal tyč a řekl :“zastav to“. A praštil vás. Nebo to zkusil. A takhle pořád dokola až se člověk naučil, co bylo dostupné.

Ale nebyl v tom systém, nebyla tam striktní posloupnost, spíš naopak. Něco podobného jsem zažil v Číně :).

A občas na to prostě zírám…

Dneska tip na jednu super aplikaci, která mi objasnila mnohé.

Mám ji na iPhonu, existuje i na Android a nedávno jsem si od stejné firmy koupil aplikaci na Maca.

Jestli jste ochotní obětovat asi 3 stovky, kupte si Essential Anatomy (5 na iPhone, 3 na Android) nebo Complete Anatomy na Maca (o dost dražší…).

02_graphics

Essential Anatomy

Ukáže se vám kostra a můžete přidávat vrstvy svalů, nervů, pojivových tkání, krevního oběhu atp. Rotovat, zvětšovat zmenšovat a vůbec s tím celým manipulovat.

Občas si takhle nastavím třeba koleno, zapnu různé vrstvy a pak na to zírám. A snažím se představit, co tam koho bolí. Proč. Proč to je uchycené zrovna tady a ne jinde. Proč je to našikmo a ne rovně.

Člověk se hodně, hodně naučí.

Complete Anatomy

Tohle je aplikace jenom na iPad (pro nové modely) nebo pro Mac OS. Je to o úroveň dál, umí to degenerovat kosti, hýbat tělem, obsahuje to prolinkování na popis všech zobrazených částí těla atp. Bezva věc.

sc552x414-1

sc552x414-2

sc552x414

Kde to roste ?

Complete Anatomy je tady, link na Essential Anatomy tady. Nahradí to anatomický atlas jako kniha ? Asi jo, ale ten s sebou pořád nenosím, telefon ano 🙂

 

Kopie DNA

Když se rozhlédnete kolem, uvidíte, podle jakých měřítek naše okolí hodnotí, hm, svoje okolí. Firma je úspěšná, jestli má velký obrat. Kolik generuje peněz. Zajímá někoho, jestli jsou její zaměstnanci štastní a nepáchají hromadně sebevraždy ? WallStreet fakt ne.

S lidstvem to bylo, zdá se, to samé – v nějakou dobu, v určitý okamžik začalo lidstvo upřednosťnovat ne kvalitu života, ale kvantitu. Ono úspěšnost jistého druhu zvířete se možná dá posoudit podle toho, kolik kopií vytvoří. Jak rychle se jeho DNA šíří.

V tom jsme mistři. Když člověk začal obdělávat pole, začal mít víc kalorií. Začal mít pšenici. Ale když začal jíst hdoně pšenice, zmenšil se mu jídelníček a pestrost poklesla. Výsledkem byla špatná výživa.

Musel pracovat na poli, vyhazovat kameny, přivádět vodu, vyhazovat plevel. Ale měl víc kalorií a víc kalorií znamená větší plodnost. DNA se začala lépe a více množit.

Tím, že se muselo pracovat na poli, museli hodně pomáhat i ženy. Nemohli se tolik starat o potomky, ale zároveň jich měli víc. Ale zase je nemuseli tolik kojit, protože jim mohli brzo dávat kaši. Z pšenice.

Víc potomků znamená větší konkurenci – ve vztazích, při jídle, o pozornost. Ale bylo nás víc a víc. A bylo potřeba vykácet les a udělat nové pole. Udělat sýpky. Protože je najednou víc hladových krků. Víc dětí začalo umírat, protože matky měli špatné jídlo, těžce pracovali a neměli na děti čas.

Když přijel nájezd z jiných kmenů, tak obyvatelé vesnice hájili svoje sýpky a pole do posledního dechu. Tam, kde by jiný kmen možná utekl o pár desítek kilometrů dál, teď najednou musíme být u pole. nedá se utéct a nechat tamto jídlo.

A DNA se vesele kopírovalo, bez ohledu na kvalitu a štěstí.

Pšenice si nás domestikovala – umožnila hodně kopií DNA, ale cena je značná.

 

Učit se od těch nejlepších ?

Někdy není dobré se učit od nejlepších. Proč ?

Protože často jsou nejlepší NAVZDORY tomu, co dělají, ne kvůli tomu, co dělají. Tohle je jeden příklad z mnoha.
Usain Bolt je nejrychlejší člověk planety. Každý ho zná. Teď se podívejte na část jeho tréninku – jeho olympijské zdvihy. Na zvracení. Nejhorší forma na světě.

Najdete to všude… Ti nejlepší v oboru nebývají nejlepší učitelé.

Jak moc pracujeme ?

Často slýcháme, jak moc nás moderní doba osvobodila od práce. Inu ano, ale zase nám přinesla jinou.

Různé původní domorodé kmeny pracovali, podle podmínek (jinak je to v poušti, jinak v ledu a jinak v džungli) od cca. 8 do 36 hodin týdně. Těch 8 je džungle, 36 poušť Kalahari.
Prácí se rozumí hlavně schánění potravy a její zpracování. Potom péče o oblečení a nástroje, zbraně atp. Dokud jsme si nezačali hrát na zemědělce, tak se člověk pořád posunoval podle potravy a neměl ani možnost nic moc skladovat (a převážet). Měl toho málo a o málo se staral. Žil ze dne na den.

Nic neměl, ale zase měl spoustu času. Na sebe, na šlovíka, na svoje děti, na svojí ženu (nebo dvě :). Dneska máme spousty věcí, možnost stěhování každých pár dní je na zešílení, vymoženosti a techniku, spoustu věcí na zábavu – ale nějak se vytrácí čas, co dáváme svému okolí.

Existovali starci ?

Měli staré národy staré lidi ? Dožívali se 30 let nebo tak něco ? Nebo víc ?

Všechno nasvědčuje tomu, že dřív (před počátkem zemědělství, cca. 100k let) byly starci. Nicméně málokdo se vyššího věku dožil, 65 byl už kmet a těch nebylo mnoho.

Existovala ale extrémně veliká dětská úmrtnost. Kdo se ale dožil 2-3 let, měl šanci už žít dál. Je potřeba si ale uvědomit, že malá a drobná chyba – škrábanec nebo zvrknutý kotník mohl znamenat konečnou. Ať už infekce nebo fakt, že prostě té šelmě neuteču, vedl k přečasnému úmrtí.

Nemoci, záněty zubu, šelma sem, šelma tam, jedovatý had nebo pavoukoň – postupně to prořídlo. Ale čím byl člověk starší, zkušenější a odolnější, tím měl větší šanci to proklepat do vyššího věku.

Takže ano – velký a silný filtr. Ale zcela jistě existovali staří lidé.

Tajemství dlouhověkosti

Víte, jaké bylo tajemství dlouhověkosti u dávných kmenů a původních civilizací ? Jak vlastně jedli a proč to fungovalo ? Mimochodem – už podruhé za sebou píšu o dlouhověkosti. Náhoda ? Nemyslím :).

Jedli všechno. Jedli velice pestře. A skoro pokaždé něco jiného. Ráno nasbíráte kořínky a borůvky, k obědu máte šneky se salátem a k večeři králíka na cibulce.

Druhý den máte úplně něco jiného – co se povede nasbírat, co zrovna roste v okolí (a není vysbírané), změny sezón, možnosti a schopnosti lovu. Je to velice pestrá dieta, která zaručuje, že máte od všeho trochu – a ničeho moc. Všechny možné složky potravy, vitamíny, stopové prvky, hodně tuku, málo tuku, hodně ovoce, málo ovoce se bude neustále cyklovat a měnit.

Jedna kytka chcípne ? žádný problém, nasbíráme jinou. Dojdou králíci ? Nevadí, sníme žábu.

Srovnejte to s tím, že někdo jí každý den k snídani rohlík s máslem. Nebo každý den vajíčka. Nebo každý den chleba. Není to ani rohlík, ani vajíčka, ani chleba – je to ta častost a nuda.

Jsem toho názoru, že jeden McDonald za měsíc vám skoro nic neudělá, možná naopak. Jeden McDonal třikrát denně už je celkem problém.

Nejen, že rozdíl mezi jedem a lékem je v dávkování, ale zcela jistě vám jednotvárnost uškodí. Jak v dietě, tak ve cvičení.

Jsme nastavení na velkou pestrost, monotóní práce nám škodí. Stejně jako když budete jíst každý den k snídani vajíčka, tak vám to časem přestane prospívat až vám to začne škodit.

Pestrost, ne jednotvárná nuda.

 

Oscilace

Důležitý pojem, pokud člověk začne rehabilitovat zranění – oscilace.

V mém případě a u mého bolavého zápěstí mi hodně pomohlo, když jsem se zápěstím lehce třásl a poklepával. Do stran, dopředu a dozadu. Rotace sem a tam.

Třeba hodinu denně (6×10 minut, hodně štěstí :).

Můžete jet v tramvaji a klepat zápěstím ? Jistě. Vypadáte jak postižený ? Ano, ale to je mi totálně jedno – hodina denně je hodina denně. Málokdo si to uvědomuje, ale rehabilitovat jinou tkáň než svaly, vyžaduje hodně pohybu. Do svalů se dostává hodně živin s krví každým okamžikem, do šlach už mnohem, mnohem méně. A tak musíte toho pohybu vygenerovat řádově víc.

Takže klepat a klepat.