V souvislosti se včerejším příspěvkem o Escrimě, dneska něco o tom, co jsem zažil v Číně.
V Číně jsem byl jenom jednou, na 4 neděle a učil jsem se tam Wing Chun, který jsem se v Čechách učil od Ivana Rzounka. Tady jsem to studoval už pěkných pár let, nicméně Čína mi vyrazila dech a zuby.
U nás se cvičilo striktně, 5xtýdně, přesně dané časy, vcelky jasný plán a hierarchie. Bylo to…západní pojetí výuky. Chtěli jsme se to naučit a zajímalo nás, kdy to bude. Kdy se naučíme novou věc, nový trik, novou sestavu. Protože tam leželo štěstí a blaho. Pak už budeme umět to tajemství.
V Číně to byl, alespoň z mého pohledu, dost chaos. „Master“ nám řekl, že máme cvičit 3 nebo 4 pohybu z první sestavy, sám si sedl na gauč, pil čal a hrál „Hada“ na Nokii. Uběhla hodina, dvě, on pořád hrál hada, my cvičili ty tři pohyby. Pak jsme se šli najíst, a pak se to opakovalo. Odpoledne přišel nějaký student, v obleku, sundal si sako, povolil kravatu a začal se nějak hýbat před zrcadlem. Chvilku cvičil, pak si sednul, pil čaj, vzal sako a odešel.
Asi třetí den nám „mástr“ ukázal něco jiného, pak si náhodou něčeho všimnul, nějaké chyby a jal se asi hodinu vysvětlovat, co a proč a nač je špatně. A zase jsme cvičili hodiny a hodiny to samé.
Ukázal něco, rozbil naše sny a představy, jak nám to funguje, pak si sedl, čaj, Nokie a hurá – trénovali jsme znova. Procvičovali jsme pořád ty samé věci, celé dny. Na streše jeho domu, v parku, na ulici, v hospodě, u něj doma. Občas někdo přišel, cvičil, za chvilku zase odešel. Někdy cvičil hodinu, někdy tři, někdy 20 minut. Občas byla skupinová hodina, přišlo víc lidí. Ale nějak nikdo nikam nespěchal, že se to naučí. Oni to prostě dělali. Ale často a hlavně dlouho.
Mástr byl vynikající atlet, bojovník, uměl se super hýbat, měl zkušenosti. Ale ten styl výuky – z toho by jeden vyrostl. Nula systém, chaos s tím, jak se různé dovednosti překrývaly, občas se učilo to, občas ono, zdánlivě to spolu nesouviselo…
Bylo to přesně to, co jsem psal s tou Escrimou – předávaly se spíš zkušenosti, ne techniky. Principy, ne striktní pravidla. Jenom nám to tenkrát nikomu „nespínalo“, protože jsme čekali něco jiného.
Přesto mi došlo hodně věcí a uvědomil jsem si, jak jsme v Evropě totálně zaslepení tím, že „něco“ chceme a kdy to bude a nejlépe hned. Máme systém a chceme se ho držet. Máme posloupnost, od první do osmé třídy, pak gymnázium a VŠ. A jinak to přece nejde. Ne ? Ten systém je jasně naplánovaný, postup jasný, oceňování taky. Ale ono to jde i jinak…
Tam mi přišlo, že ne. Chodím k Mástrovi cvičit. Učím se u něj kung-fu. Kdy se to naučím ? Já nevím. Ale když k němu budu chodit 2x týdně 20 let, tak se to prostě naučím. Něco se nedá uspěchat, něco se nedá předat. Něco nejde hned, něco trvá. Ten člověk to umí, já mu věřím, je dobrej. Ono se to stane.
Dá se to naučit rychleji – no určitě, ale vlastně možná není kam spěchat. Vždyť co by člověk dělal, kdyby se to všechno hned naučil, to by byla nuda, nudička :).
Doteď skoro všechy důležité body toho systému mám v těle, chápu je ještě lépe, nikdo to ze mně už nikdy nedostane. To se nedá zapomenout – je to moje součást.
Dneska učím…ne stejně, ale řekněme, že mě to v jistých oblastech hodně inspirovalo.
