Listopad 2016 – Old Petr Ruzicka

Reflex odpadnutí

Když mládě odpadává od matky, najdeme další reflex.

Představte si malou opičku co se veze na matce. A teď trochu popojede a vypadá to, že spadne. Ohne ruce v loktech, vytočí dlaně k sobě a rotuje je dál, stiskne pěsti. Těžiště (boky) posune k rukám (ne od nich jako u Moro reflexu). V ručičkách drž’í chlupy, takže dává smysl sevřít pěsti a ty chlupy natočit a narotovat, aby byl pevnější stisk. Lokty se přítáhnou k tělu.

Takhle pozice maximalizuje sílu, kterou mládě může vyvinout a nespadnout. Biomechanicky je to velice silná pozice.

Přesně stejnou pozici najdeme v kata san-chin v karate.

sanchin

Reflex spadnutí

Když má dítě pocit, že spadne, tak se stane několik věcí.

Napne a zvednou se ruce, nohy se napnou, hlava se zasune mezi ramena, boky se snaží odsunout dozadu (od směru pádu). Dlaně se natočí směrem ven (externí rotace).

Říká se tomu „Moro reflex“ a u dítěte je ve věku 1-2 měsíce.

Když to uděláte ve stoji – vypadá to jako pozice, kterou najdete v celé řadě bojových umění – age uke v karate, trochu bon sau ve Wing Chun. V druhé formě Wing Chun se dělá dvojité bon sau, vypadá to skoro stejně (s trochou fantazie), jak Moro reflex.

ageuke

A dvojité bon sau ve Wing Chun. Mechanika a princip je trochu jiný. Nebo není. Jenom to nikdo nechápe.

bik2

Reflex šermíře

Má ho v sobě každý, ale ne každý ho dokáže použít.

Když se malé dítě (jeden až čtyři měsíce) na něco zaměří a natočí hlavu na zvuk, na hračku atp. natáhne tím směrem ruku. Takže se dívá na nataženou ruku. A ta druhá se zároveň ohne.

Je dobré si uvědomit, že když to uděláte naopak, tj. podíváte se na tu pokrčenou – něco nebude v pořádku. Nebude to fungovat. A naopak.

1-asymmetrical-tonic-neck-reflex

A teď se podívejte na tuhle sochu a pozici.

garbhavira_right

A teď tohle.

18027150-origpic-413999

Tenhle tvar najdete všude – když někoho držite a napřahujete se, když zatloukáte hřebík, střílíte z luku, házíte kámen…

A nebo když děláte shyb na jedné ruce 🙂

Reflexy

Lidský tvor má od narození zakódované různé zajímavé reflexy.

Vcelku mě překvapuje, že neexistuje povědomí mezi (aktivní) populací, jak tyhle reflexy fungují a proč jsou tak důležité.

Takže proč jsou důležité? Protože se je nemusíte učit. Jsou hluboko, hluboko v nervovém systému a člověčí mládě díky nim dokáže přežít, rozhýbat se a postupně se naučit další dovednosti.

Je třeba důsledně rozlišovat mezi reflexem a naučenou dovedností – reflex bude vždycky rychlejší, vždycky k dispozici.

A teď je otázka, jak a jestli to dokážeme využít.

Co pijeme…

S tím jak jsem teď řešil tu kávu vzpomněl jsem si, na jeden článek před lety.

Autor tvrdil, že dřív (hodně dávno) naši předkové víceméně pili vodu. Když přišla choroba, tak vývar z bylin. Neboli čaj. Ale jinak vodu.

Dneska hodně často pijeme „na chuť“ – kafe, čaj, limonádu, colu, pivo… Ale zkuste na to někdy juknout jakože všechno je lék. Všechno má svoje místo a svůj čas – i čaj, i pivo, i cola. Základ je tedy voda a podle okolností můžete zařadit „lék“. Ale ne moc, protože pak už je to jed.

Choďte potichu

Člověk si málokdy uvědomí, jak děsně dupe, dokud mu to nebubnuje v uších.

Taky mi to nedocházelo. Dokud jsem si nekoupil sluchátka. Přes celé ucho. A tím, jak hodně poslouchám podcasty nebo audioknihy a chodím u toho, najednou se objevila chvilka, kdy bylo ve sluchátkách ticho, podcast končil a já si uvědomil, jak strašně dupu. V těch uších to najednou začne hodně rezonovat a zní to… strašně. Udělejte si podobné cvičení, pokud nemáte sluchátka, zacpěte si uši rukama a začněte chodit. Nejdřív opatrně a pak tak, jak choíte o ulici normálně.

Garantuji vám, že uslyšíte rámus. Uslyšíte, co vaše klouby musí absorbovat každý den – stovky a tisíce nárazů do kotníků, kolen a kyčlí a pak výš do páteře. Nic pěkného. A pak zkuste chodit tak, aby jste to sami neslyšeli. Budete chodit opatrněji, pomalu a s citem.

A o přesně chceme.

Kafe…

Tak teď je to týden, co nepiju kafe. Zase. Dal jsem si na lačno espresso v Costa Coffee a udělalo se mi tak špatně, že nějak nemám chuť.

A pak jsem si uvědomil, že kafe piju nepřetržitě měsíce a měsíce, poslední můj kofeinový detox proběhl před lety. Zcela běžně jsem teď do sebe kopnul 5-6 silných espress denně, někdy velké Americano, někdy na oslavě u kamarádů hrnky filtrované kávy nebo french press.

Od toho čtvrtka jsem jak přejetý buldozerem. Jako kdekoliv a v kolik hodin chcete – zavřu oči a spím. Přemýšlel jsem, že si do očních víček zatnu sirky, protože se mi jinak oči zavírají a za nima sedí obrovská únava. Vřele doporučuju, tohle absolvovat, jestliže kávu pijete jak vodu.

Pokud si po dobrém espresso šálku nepřipadáte, že se všechno lokem přeplo do HD, tak to potřebujete. Fakt jsem si neuvědomoval tu masivní únavu, kterou před sebou hrnu dál a dál. Teď na mě sedí jak ježibaba a musím ji dospat.

Dobrou noc.

Jak funguje ruka?

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak vůbec funguje třeba lidská paže?

Třeba si představte, že potřebujete relativně stabilní kloub, který má sílu, ale hlavně nemá hypermobilitu ramena, ale stabilitu, ale zároveň je pohyblivý? Jak uděláte loket, který se může zapřít, zvednout činku, jenom silou bicepsů nebo šplhat na laně – ale jak to lano chytí? Když ten loket samotný musí být pevný? Jak tedy docílite toho, že se předloktí dokáže rotovat a pak ruka chytit lano?

Zase geniální design evoluce – uděláte dvě kosti, co se spojí v lokti a na tu jednu přichytíte další, která může rotovat kolem své osy.

Geniální.

Tři klenby

„Lidská noha je zázrak přírody a vrcholem umění.“

Leonardo da Vinci

Noha je skutečně super dílo. Podívejte se na tři klenby, které noha má. Každá plní určitou funkci, celkově je to součást odpružení lidského tvora. Jenom chvilku přemýšlejte, jak která ta klenba funguje. Stojí to za pokus.

Ta struktura musí udržet tuny záteže, opakované a časté zátěže. Jak to sakra dělá, že to celé nepopraská.

Nikdy neposlouchejte…

Vždycky si užívám rozhovory se Stevem Maxwellem. Je to správnej ranař, hromady zkušeností, starší borec.

A na jednom podcastu, co měl s Joe Roganem říkal :“…nidky nevěřte trenérům, kterým je 20. Nebo 30. Dokonce ani 40. Ještě nebyli „na druhé straně“, nemají zkušenosti s tím, jak člověk stárne a jak se hromadí zranění. Moji mentoři byli vždycky chlapíci kolem 80ti let.“

Musel jsem se smát. Sice ještě pořád spadám do té 40ti leté kategorie, ale na spoustu věcí mám dneska jiný názor než většina lidí, kteří cvičí podobné věci, co já. Chce to čas, čas prověří spoustu věcí.