Měsíc: Prosinec 2016

Záloha

Včera jsem něco dělal s počítačem a napadla mě zvláštní věc.

Můj počítač má dva zálohovací systémy – TimeMachine (zálohu, která probíhá skoro neustále na lokální disk) a Backblaze, online zálohu, která probíhá každý den někam na internet. V podstatě ať se stane s počítačem cokoliv, nějaký katastrofický scénář, tak se dá velice rychle obnovit. Vyleju si na něj kafe, rozšlapu ho náhodou, spadne z mrakodrapu, napadne ho virák – koupím novej a během řádově hodin budu mít všechno ve stejném stavu, včetně tapety na ploše.

Můžu se vrátit o 14 dní dozadu a začít znovu.

Proč sakra nemáme taky zálohu? Vrátit se pár minut před zranění nebo pár let dozadu a zkusit něco jinak nebo znovu.

Lidská záloha, to by byl projekt.

Kdo je nejvíc fit?

„Jedinec, který je nejvíc fit z biologického hlediska není nutně ten nejzdravější, nejsilnější ani nejrychlejší.“

Randolph Nesse

Je to ten, který splní požadavky svého prostředí, ten, který se nejlépe umí přizpůsobit. Můžete být nejsilnější, ale nenajít vodu v poušti. Můžete být rychlý, ale zmrznete, pokud nevíte, jak udělat příbytek a rozdělat oheň. A můžete být super zdravý, ale v pralese se nevyhnete pavoukovi a konečná.

Síla, rychlost nebo zdraví je jenom krátkodobá, lidská definice.

 

Vnitřní a vnější

Už nějakou dobu mám neodbytný pocit, že se musím dostat do rovnováhy. Resp. ne sebe, svojí praxi.

Několik let, plus mínus, se na 100% věnuji vnější praxi – pracuju se svým tělem, posiluju, stojkuju, dělám shyby a tak. Ale začínám cítit, že bych to měl nějak vyrovnávat prací vnitřní. Ne nutně duševní, ale víc a víc cítím, že potřebuju jenom sedět a dýchat a poslouchat. Můžeme to nazvat meditací nebo nějakým jiným názvem, ale v našem těle se skrývají velká mystéria. Mnohem větší, zásadnější a neskonale důležitější než front lever nebo shyb na jedné ruce.

Tenhle týden jsem o tom přemýšlel, seděl jsem, koukal jsem a rozebíral svoje myšlenky. Dokážu slyšet, jak dýchám. Super. Dokážu slyšet, jak mi tepe srdce nebo jak mi kručí v břiše. Dokážu cítit, kde se mi ruky dotýká tričko. To umí každý (skoro…).

Ale dokážete cítit svojí slezinu? Její objem a barvu, to, jak pracuje? Dokážete cítít svojí stehenní kost? Co vnímat tok svojí krve? A co rozlišit svoje krvinky? To už vcelku vypadá jako velký oříšek.

Ale čí je to tělo? Vaše. Naše. Tedy moje. Kdo jiný by to měl cítít? Dost možná je to pod naše rozlišovací schopnosti.

A co když to jde? Co když je možné „naladit se“ na frekvenci svého těla? Ne v rebalanci ve stojce (rovnováha neexistuje, ale to víte), ale ve velmi jemných detailech svého vnitřního já?

Co když je možné cítit a „chápat“ svůj imunitní systém? Co když je možné se s ním dohodnout, aby zapnul a zlikvidoval nějakého bacila(i když by to měl umět sám)?

Tohle by mohl být výsledek nejrůznějších tzv. vnitřních nauk – ne psi, kočky a kobry. Ne „stoletý stařec podpírá nebeskou bránu“ (to jsem si vymyslel). Ale poznání, jemné a citlivé. Super jemné a citlivé. Zní to jako utopie a dost možná to i utopie je.

Nicméně poznat takhle svůj vnitřní vesmír, to by stálo za osvícení.

Špunty

V lidském těle je několik špuntů.

Na obrázku si všimněte míst, kde se může vytvářet tlak. Pomocí pohybu (dýchání), se dá měnit tlak v břišní dutině(jasný), hrudník(taky jasný) a v hlavě (už ne tak jasný). Na posledním Movement Campu mluvil Dudi o tom, jak jsou v józe velice zajímavé a důležité (a potencionálně nebezpečné…) praktiky, které mění tlak v lebeční dutině.

Tohle není moje doména, takže si to tady odložím a uvidíme časem :).

Normální život

Dneska jsou historicky druhé Vánoce, co píšu Tipy (tady jsou ty první).

Jak už jsem několikrát psal – jsou tipy lidí, co musíte do práce/tréninku tahat a jsou tipy, co musíte z tělocvičny tahat párem volů. Život, alespoň ten můj není v tělocvičně, snažim se neutíkat z „normálního“ života, který někomu může přijít nudný, banální a šedivý. Ale to je náš život – složenky, děti, dopravní zácpy a jídlo ze supermarketu. Dá se to dělat i jinak, ale vždycky je to něco za něco. Na vrcholu smaragdové hory se dobře medituje a cvičí tai-chi, ale v pokud žijete ten „normální život“ je to mnohem těžší.

Takže si dneska užijte ten sváteční den, já si dám pár setů stojky a možná budu trochu viset na kruzích, ale nic dramatického. Je čas být s rodinou, projít se venku, koukat na pohádky a jíst cukroví a kapra.

Varování

Tématu bolesti se věnuju celkem často.

Bolest je skutečně fenomén, který mě fascinuje. Uvědomil jsem si, že bolest vnímám zase trochu jinak – on je to signál, v naší hlavě, ale je to hlavně varování. Není to „teploměr“, metr na úroveň poškození. Spíš výstraha před tím, než se bude něco fakt stane. A když už se „něco“ stane, tak už je pozdě, ale dlouho před tím vám blikají kontrolky červeně a vlastně máte výstrahu (pokud to není náhlá šlupka).

Tohle mě napadlo, když jsem měl BJJ a někdo mi páčil ruku a ono to jako bolelo. Pak to pustil (naštěstí) a už to nebolelo. Byla to výstraha, k žádnému poškození nedošlo.

Bolest je výstraha, ne metr. Takže když vás bolí záda – je to fyzické poškození nebo pořád výstraha, že se jednou něco stane?

Vlajky

Vypadá to, že vlajete. A taky, že ano.

Opět jeden tip na stojku na jedné ruce. Podívejte se na video – chcete se dotýkat laviček ne jedné a druhé straně. Je to trénink na přenášení váhy, ale taky na to, aby to člověk vůbec udržel. Všimněte si, jak dlouho trvají ty 4 opakování – 40 vteřin. Takže je asi jasné, proč musíte mít na trénink OAHS minimálně 60 vteřin v kuse a to opakovaně. Protože jinak prostě nemáte kapacitu to vůbec nacvičovat.

https://www.youtube.com/watch?v=NCLRl_Kgb7M