Proč už necvičíme stojku?

Jsem pro hodně lidí známý tím, že cvičím a učím stojku. Napsal jsem o tom hromady textů a když jsem před několika lety začal stojku v Čechách učit, podařilo se mi v podstatě vytvořit nový trh pro nový produkt. To samé udělal před lety, víceméně celosvětově, Ido, takže v tom vidím cekem dobrou paralelu. Nicméně, na pravidelných lekcích už stojku necvičíme.

Moje praxe

Sám dneska stoj na rukou dělám, s přestávkami, kdy se nějak zraním nebo něco jiného, 3 roky a něco. Na seminářích se nijak netajím tím, že to není zas tak těžká věc, naučit se to dá, ale musíte tomu věnovat čas. Hodně času. Já sám trénuji 5-6x týdně, dvakrát týdně to nemá smysl. Protože se, za velice krátkou dobu nikam nepohnete.

Začátky výuky

Když jsem začal učit pravidelné skupinové lekce, tak jsem v podstatě hned začínal rozhýbávat zápěstí, práce na linii a pak hurá na stěnu (ty stovky lidí, co prošli mými semináři, chápou kam mířím). Stojka byla skoro to první, co jsme cvičili – byl jsem nadšený a bylo to hodně znát :).

Nicméně asi před rokem jsem to změnil a to radikálně. Stojku jsme přestali cvičit víceméně den ze dne. Dneska často přijdou nový žáci a celý natěšení na stojku překvapeně zjistí, že to necvičíme a cvičit nebudeme.

A proč?

Bylo to prostě vidět – když dáte něčemu jako stojka dvakrát týdně půl hodiny (nebo hodinu…) – tak žáci dosáhnou určité úrovně a pak… pak se to zastaví. A potom to skutečně nemá význam. Děláme miliardu jiných věcí, které současnou úroveň stojky drží na místě, podporují jí, ale nijak významně nezlepšují – protože stojka je… stojka. Otevře hodně dveří, ale k ní vede téměř jedna cesta – víc a častěji stát na rukou.

Nedávno byl v Praze Yuval Ayalon, učil jak jinak než stojku 🙂 a já ho potom vezl na letiště, ale ještě před tím jsme pár hodin seděli v kavárně a povídali. Dlouho jsme se neviděli a je to pořád můj vzácný kamarád a první učitel stoje na rukou. Říkal jsem mu o svém rozhodnutí, pokýval hlavou a jenom mi potvrdil, že jednou či dvakrát týdně je v podstatě na nic.

Ido před 4 lety psal na Facebooku o tom, jak dosáhnout svých cílů. A jedna zmínka je – „…znám pár lidí, kteří cvičí třikrát týdně a dosáhli stojky na jedné ruce…“. A pokračuje v textu dál, aby následně suše konstatoval „…lhal jsem, neznám nikoho…“.

A o tom to je – pokud to fakt chcete a začnete, tak ten projekt dokončete. A pokud ne, tak ani nezačínejte. Na světě je spousta jiných pěkných věcí k prozkoumání. A ano, pak je tady taky život :).

Co dál?

Já sám stojku pořád trénuji a trénovat budu – je tam hodně dovedností, které musím dokončit (už jsem zmiňoval, že když něco začnete, tak to dokončete?), na seminářích stoj na rukou učím a učit budu dál. Online mám několik žáků, kteří vydrželi a dnes už obstojně balancují. Stejně tak, pokud některý ze studentů z pravidelných lekcí pokračuje ve stání na rukou (a je jich celkem dost), tak jim rád pomohu – koukám na videa, radím jim jak se dál posunout, klasika. Ale teď na hodinách děláme jiné věci, takové, ve kterých se člověk může zlepšit i když cvičí dvakrát týdně.

Od té doby, co máme ve většině lekcí hodinu a půl (hodina je prostě strašně málo), máme víc prostoru na nácvik a je možné, že se ke stání na rukou někdy vrátíme. Až budeme umět X a Y. A pak taky Z a Ž.

Ale teď jsem usoudil, že to nemá smysl.

 

 

Sisyfos

Mám někdy pocit, že mít vlastnosti jako Sisyfos je základní předpoklad úspěchu.

Už po několikáte trénuju stojku, tenhle projekt se mi nedaří dokončit. Naučíte se určitou věc, dosáhnete určité úrovně a pak se něco stane. Vylížete se ze zranění, začnete znovu. Vylezete na určitou úroveň, jste tam kde před tím a lup – stane se něco jiného – a znovu.
A zase začnete ten kámen valit do kopce. Sisyfos byl podle všeho inteligentní člověk, možná až moc a bohové ho potom potrestali – musel dělat pořád to samé, do konce věků. Vykutálet velký balvan na kopec a pak bohové zajistí, že pokaždé spadne zase zpět. Tak Sisyfos nakluše dolů, začne ho kutálet zpět nahoru. A lup – znovu a znovu a znovu…

Když takhle po několikáté něco trénujete, nacvičujete a osud vám podivně nepřeje, napadají vás různé věci.

Buď to prostě nemáte dělat. Nebo je to zkouška – jak moc to vlastně člověk chce.

Ať je to tak jako tak – pokud to podruhé nezačnete trénovat znovu, popř. potřetí, počtvrté… Pokud to znovu a znovu nezačnete  opakovat – tak ani nezačínejte.

A to ani poprvé.

Dvě formy pohybu

„Pohyb, který tvoří, vyvíjí, zušlechťuje a buduje, je pohyb po cykloidní prostorové křivce, tedy spirálový pohyb zvenčí dovnitř směrem k centru pohybu – to jest pohyb centripetální, dostředivý. V přírodě ho nacházíme všude tam, kde pracují budující síly: ve spirálových mlhovinách ve vesmíru, v pohybu naší planetární soustavy, v pohybu vody, krve a šťáv. Rozkládajícím, rozpouštějícím pohybem je naproti tomu pohyb centrifugální, odstředivý. Pohybující se médium spěje z centra ven k periferií. Je to „přímý“ pohyb. Částečky v médiu jsou doslova vymrštovány z centra k periferii. Médium se uvolňuje, rozpouští a rozpadá. Příroda tento pohyb používá, aby rozpustila opotřebované komplexy (např. mrtvý organismus) a pak z jednotlivých zlomků koncentrujícím pohybem znovu poslkládá nové formy, nové celky. Centripetální, cykloidní spirálový pohyb odpovídá klesající teplotě, kontrakci a koncentraci. Centrifugální pohyb znamená totéž, co stoupající teplota, teplo, rozpínání, expanze a exploze. V přírodě dochází k neustálému působení obou forem pohybu, avšak budující pohyb musí převažovat, aby vůbec mohl probíhat vývoj.“

Viktor Schauberger

Sbírka nástrojů

„Máte sbírku nástrojů a technik bez toho, že je spojuje nějaká myšlenka? Tak to máte jenom hromadu bordelu.“
Ido Portal

Věřím, že je důležité někam směřovat, vědět, proč tu konkrétní věc dělám. Techniky, hry, postupy – jsou jenom tohle. Techniky, hry a postupy. Na jeden kopec vede hodně cest. Techniku můžete vyměnit, postup zvolit jiný. Důležité je vědět, alespoň přibližně, kam a proč to povede.

Syndrom

„Syndrom dosažení cíle“ pojmenoval poprve F. Matthias Alexander.
„Jedná se zvyk takového soustředění na cíl nebo konec nějaké činnosti, kterou chceme uskutečnit, že prostředky k její realizaci jsou ignorovány, a proto jsou často neefektivní a mohou dokonce způsobit různá poškození. Tak trochu se podobáme dítěti, kterému upadl míč na silnici a ono se za ním bez rozmyslu vrhne přímo pod kola projíždějícího automobilu.“

Jak se dítě učí chodit?

„Za normállních okolností se dítě naučí chodit samo. Nikdo mu nemusí přesně vysvětlovat, kam má dát nohu, kolik váhy přenést na patu a jak vytočit nohu v kyčelním kloubu. Stejně se to naučí a naučí se to dobře. Pokus, omyl, oprava, pokus, omyl, oprava…“

Učíte stejně? Nebo potřebujete přesný návod (ať už pro sebe nebo pro svoje studenty)? Proč?