Ani jeden pád…

Před pár dny mi napsal můj student a kamarád Martin. Celý život jezdí na kole a byl svého času profík. Má naježděno 1000xvíc, než já nastáno na rukou 🙂 Cvičí se mnou už nějaký čas a hodně se změnil. Tedy to, jak se hýbe, co se s ním děje, jak reaguje… On to sice nevidí, ale to je normální – málokdo to vidí.

Výsledky

Ty výsledky nejsou v Martinově případě muscle-up, 10 kilo dole nebo 2xBW na pozved. Ani velký biceps, ani ani ani… Spíše, stejně jako u jiných, jsou to nenápadné, skoro neviditelné změny operačního systému člověka. Toho základu, který se snažíme vylepšovat tim, co děláme. A který změní ve výsledku skoro všechno….

Závod, kterého se nedávno zúčastnil byl dobrým měřítkem jeho pokroku (kdybych jel já, dopadnu velice brzo někde na stromě…) . Posuďte sami.

Dopis

Ahoj Petře, asi to bude 11. mail na totéž téma….

Vrátil jsem se BC Bike Race v Kanadě – nejhezčích sedm dnu ježdění, co jsem kdy zažil. Hodne těžký, hodně technický. Moje vstupní parametry znáš: nadváha, 50 let… oslavil jsem kulatiny tam, šestý den. Vlastně to byla ta hlavni motivace.

Jel jsem to už před třemi roky a to jsem před tím dva roky jezdil, hubnul a tvrdě se připravoval. Teď jsem jezdil asi polovinu toho, co tenkrát, ale začal jsem s tebou cvičit (dve mizerné hodiny týdně, posun v tělocvičně sotva postřehnutelný).  A taky jsem trochu plaval.

Rozdíl v BC Bike Race tehdy a ted:

• ted denně o půl hodiny rychlejší, v celkovem pořadí skoro o 100 mist lepší pořadí (650 startujících),

• tehdy spousta pádů a jen zázrakem zranění jen drobná, teď žadný pád, ŽÁDNÝ!

• tehdy úplně fyzické dno a zoufalost už po třech dnech, bolavá záda, roztřesené ruce, motorika stoletého starce…. , teď pohoda a absolutní „užívání si“

• tehdy jsem dlouho nechtěl kolo ani vidět, teď radost a chuť do dalšího pohybu

• tehdy odstrašující zážitek, teď extáze a radost

Fakt je to tím? Tím cvičením?

Můžeš analyzovat, co se s cyklistou děje při překonávání těch technických úseků. Je s podivem a nikdy v minulosti bych to nepřipustil, kolik fragmentů z toho vlastně spolu děláme… Ano – šlapání je něco jiného, ale cyklistika, především pak horská a především pak ta poněkud extremní, není jen šlapání!

Díky

Martin

Konec citátu 🙂

A ukázky

BCBR 2017 Day 5: North Vancouver from BC Bike Race on Vimeo.

BCBR 2017 Day 3: Earls Cove to Sechelt from BC Bike Race on Vimeo.

A fakt je to tím?

Dokázat to nemůžu, ale asi ano, to co děláme je divná věc :). Pokud by Martin dělal dřepy s činkou, do toho skákal přes švihadlo a obden dělal 1000 angličáků, tak asi bude fit, ale to jak jezdí zůstane víceméně nezměněno. Jízda na kole je jak aplikace na vašem telefonu. Změníte operační systém a změní se i funkce té aplikace.

A když to děláte dobře, tak se změní k lepšímu.

Radar

Svoje výkony nijak moc neměřím a nezaznamenávám do grafů. Ale kdybych to dělal, mám pocit, že asi nejpřesnější by byl tzv. radar graf. Dokáže zobrazovat hodně proměnných najednou a byl bych rád, aby byl „vyvážený“. Nějak bych hodnotil všechny ty věci co děláme – rovnováhu, přesnost, sílu, mobilitu, koordinaci (což v podstatě nejde měřit, haha) atd. Nechtěl byl, aby žádná hodnota vybočovala a začala „tahat“ ty ostatní.

 

28 minut

Na Movement Campu se meditovalo a dýchalo. Tradice tvrdí, že se člověk nemá hýbat, ideálně ani mrkat, prostě socha. Tak si tak sedíte 30 minut a dýchate si. Na konci se Rodrigo zeptal :“…na začátku, asi po minutě se mi hrozně chtělo polknout, ale nechtěl jsem se pohnout a vyrušit, tak jsem to vydržel ale celou dobu to bylo strašně nepohodlné a málem jsem se udusil, co s tím?“.

Dudi se na něj chvilku koukal a povídá :“…měl jsi polknout hned na začátku a měl bys 28 minut klidné meditace. Takhle jsi měl 29 minut pekla.“.

Někdy jsme na sebe moc tvrdí, moc dogmatičtí. Občas neuškodí ubrat.

Keto stav

Několik zajímavých poznatků z minulého týdne. Normálně funguju s jedním/dvěma jídly denně, ale protože jsem byl v Berlíne cvičit a chtěl jsem být víc s kamarády, tak jsem jedl, kdy oni jedli. Je těžké odolat 🙂

NIcméně místo 20 hodin hladovění a 4 hodin jídla jsem měl „normálnější“ snídani/oběd/večeři a mezitím 2xdenně smoothie. Hromadu dřiny, cca. 8 hodin denně pohybu. Kromě smoothie jsem neměl žádné jiné sacharidy (ale zato smoothie z Juicery Berlin jsou fakt vydatné jídlo…).

Přesto jsem měl trochu přítomnost ketolátek v krvi 0.1 – 0.4 mmol/l. Nic jako 1.0, ale něco tam bylo.

Kromě dvou výkyvů, což bylo určitě smoothie a dost ovoce, byl velice stabilní i krevní cukr (což je to, co člověk chce – stabilita).

Cítil jsem se trochu přecpanej, ale jinak OK. Takže žádné honění ketonů, spíš pohodička.
Vcelku dost zajímavé postřehy. A teď si dám pár dní hladovku 🙂

 

 

Ido Portal Movement Culture

Movement Culture

Na Facebooku je skupina, kterou založil Ido Portal a jmenuje se Movement Culture. Studuji s ním velice úzce už roky, ale teprve nedávno mi došlo, co to jméno vlastně znamená. Teď, když jsem v Berlíně Ida viděl v tričku s opičkou a nápisem Movement Culture, napadlo mě to sepsat.

Videa a triky

Ve zmiňované skupině se objevují videa s tím, co kdo dokázal nebo na čem pracuje, zajímavé triky, občas dotaz, občas nějaká ukázka z Idova semináře nebo z jeho vlastního tréninku. Dneska má Movement Culture skoro 50 tisíc lidí.

Ale “Movement Culture”? Pohybová kultura? WTF? Dlouho jsem to nechápal.

Nedávno jsem byl ve Švýcarsku u mojí známé, nějakou dobu chodila ke mně na hodiny a dost jsme spolu diskutovali problematiku pohybu, možností a lidského těla atp. Jako instruktorka pilates měla o hodně jiný názor než já, ale o to bylo zajímavější. Na a tak jsme tak někde u Zurichu, lezeme si po kopcích a najednou Petra zmínila něco o “single tracku” pro horská kola. A já koukám, jak tam někdo sviští v lese na kole a pokyvuju – jojo, single track, to je to kolo s jednou rychlostí, že ano.

Ne, jasně že není, to je single speed… Já truhlík. Single track je cesta, po které jede jedno kolo a nemusí se bát, že se s někým po cestě srazí. A tam mi to tak nějak došlo – v lese, v Zurichu, na kopci.

Kultura

Ten, kdo jezdí na horském kole a pohybuje se v partičce podobně založených lidí, má velký přehled o tom, jak se jezdí. Na čem se jezdí. Kde jsou dobré trasy v okolí. Jak se opravuje kolo a čím. Jaký je slang používaný té skupině, jaké jsou chrániče a přilby, zná firmy a nové trendy v kolech. Zná dobré jezdce a samo – taky sám hodně jezdí.

Pokud hodně svištíte na lyžích, orientujete se ve  značkách lyží a technologii výroby. Chápete, jak se jezdí a víte kde. Třeba zvládnete heli-skiing, takže tím se vám rozšíří obzory a budete znát víc. Máte víc možností jak jezdit, znáte povrchy, různý sníh a na míru “upečené” botky. Znáte dobré jezdce a jezdíte za zimou – procvičujete svoje umění, svojí dovednost.

To je kultura – znalost, dovednosti, možná jistá obscese v tom daném oboru nebo zájmu.

Nechci mému učiteli vkládat slova do úst, ale to, co asi Ido myslel tím “Movement Culture” není pohybová kultura. Je to spíš sdružení lidí, které zajímá pohyb. Ne pohyb jako gymnastika a stojky. Akrobacie a shyby na jedné ruce. Vzpírání. Ale taky tenis. Fotbal. Jóga a box, bruslení a plavání. Tanec. Cirkus. Dýchací techniky, sprint a běhání. Ošklivý pohyb, hezký pohyb, bezpečný pohyb, nebezpečný pohyb.
Nejde o vrcholné výkony, nejde ani o super zdraví a dlouhověkost (to mohou, ale nemusí být atributy, které člověk, zajímající se o pohyb bude mít). Nejde ani o rehabilitaci (i když většina věci, co děláme je hodně, hodně terapeutická). Jde trochu o schopnosti, o zájem a znalost. Znalost vidět dál a hlouběji než ten který sport, jeden pohybový vzor nebo cyklus. Dál než anatomie a latinské názvosloví.

“…musíte to umět vysvětlit, musíte to umět předvést a musíte to umět naučit…”

Ido Portal

Ta obrovská množina lidského pohybu, do které spadne v podstatě cokoliv… Generujete explozivní sílu (házíte míč, někoho boucháte něco nakopnete) – musíte “nějak” organizovat páteř. Musíte nějak udržovat rovnováhu – a u toho organizovat páteř. Určitým způsobem přenášet váhu, umět chodit (ne není to vůbec jednoduché…) i padat, skákat i tuhnout, uvolňovat a se i zlepšovat mobilitu, pracovat s dechem a emocemi. Možná překonat strach. Rozpoznávat rytmus vlastního těla a umět ho generovat, narušovat nebo diktovat. Sledovat věci periferně nebo soustředěným pohledem. Umět se hýbat rychle nebo pomalu. Regenerovat, analyzovat, chápat. Pohyb v tom nejširším slova smyslu. Je toho hodně. Moc na jeden život.

Movement Culture” jsou lidé, které tohle zajímá – chtějí se, hm, hýbat. Nic víc, nic míň.

Nicméně to neznamená, že děláme každou „pitomost“. Ido si pečlivě, přepečlivě vybírá, co dělá a co nás učí. Ne všechno, co je obtížné nebo zábavné má nějaký další přínos. Zdaleka ne. Na každý dril nebo hru, metodu a nápad připadá 100 dalších, které Ido zkusil a zavrhnul, protože mu to nedávalo (ať už z jakýchkoliv důvodů) smysl. Obtížných a namáhavých cviků je nekonečně – ne každý vás ale bude pohybově rozvíjet.

Proto si velmi vážím toho, co nás Ido učí – nikdo, nikdo takhle nepřemýšlí a neanalyzuje tuto oblast jako on.

„Pokud to nedokážete vysvětlit 6ti letému dítěti, tak tomu sami nerozumíte.“

Albert Eninstein

Asi to nechápu

Asi to ještě nechápu úplně jasně. Asi v tom hledám věci, které tam nejsou a moc to pitvám. Zatím to nedokážu asi vysvětlit jinak a ani lépe. Ale ten název pro mě byl tak trochu koan, přemýšlel jsem o tom hodně a často a v tom lese se mi rozsvítilo, možná jsem na chvilku i zazářil :).

Takže tak – Movement Culture.

Kouzelník

„Nejdřív se pohybujete ve tmě, nic není vidět. Potom na světle, pak už vidíte. A pak, pak jste ve vodě – všechno je jakoby pomalejší. Následně je to jako s křišťálovou koulí – tak nějak víte, co se stane. A potom, potom to jste vy, kdo říká, co se stane…“

Ido nám tohle říkal tenhle týden na Mentorship setkání, má to od svého učitele capoeiry, nevím jméno, ale hodně se mi to líbí. Jako Rickson Gracie :“…řekni mi, jak chceš uškrtit. Ok. Takže 10,9,8,7….“. A nebylo boha, kdo by mu v tom zabránil.

Tum tu dum

Zjistil jsem, že mi hodně pomáhá, na skoro cokoliv, když si v hlavě broukám nějaký rytmus. Na každou akci nebo dovednost mám jiný, ale na žonglování, na stojku, na a-step (krok který cvičíme), na shyby – prostě si v hlavě opakuji „pam pa dam, pam pa dam…“ a ono to tak nějak lépe jde. JInak to pasuje a tělo to následuje a poslouchá.
Zkuste.