Měsíc: Prosinec 2017

Co je to největší co můžeme druhému, nebo sobě dát? Svůj čas. Soustředěnou pozornost. Když někomu dám dárek, který jsem vyrobil nebo koupil, vlastně mu tím říkám, tohle je čas, který jsem ti věnoval. Nebo taky, tohle je čas, který jsem ti nechtěl věnovat, tak tady je náhražka. Takže velice pozorně sledujte komu, nebo čemu dáváte to nejcenější co máte a od koho ho dostáváte.

Znovu a znovu si uvědomuji, jak je důležité cvičit tak, aby to člověk přežil. Resp. aby byl schopný fungovat za pár hodin, popř. druhý den znovu. Ano, chceme postupně přidávat a to víceméně všechno. Ale klíčové je to postupně.

Dostal jsem v online-coachingu za úkol butterfly kick – je to taková legrace, která je pro mě vcelku dost obtížná, na druhou stranu to není zas tak složité.

Ale bolí mě z toho záda, dělám spoustu chyb, vypadá to naprosto hrozně a legračně. Ale je to začátek. Včera kousek, dal jsem se dohromady a dneska znovu kousek. Jak v Matrixu – nahrát určitý program, začít dělat butterfly kick, věnovat tomu pozornost. Vymazat program a začít žonglovat. Vymazat program a znovu butterfly kick – pozornost, detaily, těžiště, postupně rozebrat ten pohyb, kde to nefunnguje optimálně, proč mě bolí záda, ubrat přidat, vymazat. Nahrát znovu. A tak pořád dokola.

Za 3 měsíce to bude vypadat jinak, ale abych to mohl trénovat tři měsíce, tak mě to nesmí ničit a zničit. Musím být schopný to nahrát znovu, když nebudu dva dny chodit, tak to nezabere.

Mám jiný návod a jiné video, ale tady je to vysvětlené pěkně, jestli se někdo chcete přidat. Za 3 měsíce (březen) si dáme vědět. Kdo jde do toho se mnou?

Skvělý rozhovor, tolik výborných myšlenek. Jednu kterou bych chtěl tady vypíchnout a asi i tu hlavní je seberalizace. Pokud někoho musíte pořád motivovat, je někde chyba. Motivace se u těch nejlepších převedla na seberalizaci. Emoční vazba na danou věc je zásadní. Jak to máte vy? Děláte to proto, že to je cool, chcete na někoho udělat dojem. Nebo jste v tom, i když se nikdo nedívá a jste někde úplně sami.

https://video.aktualne.cz/dvtv/jagr-ma-extremni-touhu-v-hokeji-vynikat-je-se-sebou-porad-ne/r~42a850b8e9f411e5a0ca0025900fea04/?redirected=1513851088

Vánoce, cukroví, pišingry všeho druhu…člověk začne přemýšlet. Dneska hodně letí low carb, keto diety apod. Cukr je brán jako největší zabiják a řadí se z hlediska závislosti na něm skoro na úroveň drog jako je heroin…

Btw. Docela dlouho jsem fungoval na určitém způsobu low carb stravování a osobně mi to v hodně věcech pomohlo a vytáhlo z mnoha různých problémů (nějaké zase přineslo, ale to je holt život), takže i když se teď už stravuji trochu jinak, tak rozhodně nehodlám na podobné styly stravování házet špínu, spíše naopak.

Zpátky k Vánocům. To, co mě donutilo přemýšlet o tomhle tématu, je, že na rozdíl ode mě, moje přítelkyně stále jede celkem striktní low carb. Jak už to ale bývá, Vánoce často sníží vaši obranu na nulu, takže samozřejmě podlehla a cpe se sladkým horem dolem, protože když už, tak už :). A proč ne. Rozdíl je ale v tom, že zatímco já si dnes dám dva plátky vánočky a stačí mi to, tak ona si dá pět a pak musíme tu vánočku dát někam, kde na ni nedosáhne. Vtip je v tom, že ještě pár měsíců zpátky jsem na tom byl úplně stejně. Přes týden jsem jel low carb (a ne nijak striktní) a pak přišel víkend u našich. Mamka vždycky něco napekla ke kafi a zatímco ostatní si dali toho štrůdlu jeden kousek nebo dva, tak Peťa si jich dal pět nebo šest (víc jich už nebylo) a ještě pak sbíral drobky ze země. Jak to, že když ten cukr způsobuje takovou závislost, tak moje rodina, která ho jí normálně pořád, nemá potřebu začít si sypat cukr rovnou z pytlíku do pusy, jakmile se jim něco sladkého dotkne jazyku? Takhle přece závislost nefunguje. Není nic jako, že když si budu dávat malou dávku heroinu každý den, tak budu v pohodě. Nejste přece závislí na alkoholu, pokud si dáte sklenku bílého denně. Když jste závislí, tak chcete víc a víc, dokud vás to postupně nezničí. Jasně, když se zbavím závislosti na cigaretách a dám si jednu, tak pak hned vykouřím celou krabičku, což odpovídá zážitku na low carb. Ale potom, když zase spadnete do závislosti, tak se to nezačne postupně otáčet k tomu, že vám po čase začne stačit jedna cigareta denně. To mi nejde do hlavy. Nejde mi do hlavy, že pokud cukr způsobuje takovou závislost a útočí na stejná centra v mozku jako heroin, tak já na low carb jsem se po požití cukru jako závislák choval a naši, kteří ho jedli denně (v normální míře), tak byli úplně v pohodě. Jestli to nakonec nebude o tom, že stejně jako se dříve zjistilo, že není tuk jako tuk, tak není ani cukr jako cukr (ale do toho se tady pouštět nechci). Spíš ně napadlo, že ten důvod je, že moje tělo prostě cukr potřebovalo a tímhle stylem si o něj říkalo. Nejsem vůbec zastáncem přístupu, že tělo si řekne, co potřebuje, protože to je moc zjednodušené a nefunguje to (viz. ta závislost apod.), ale to, že od té doby, co je určitá forma cukru v mém každodenním jídelníčku, nepotřebuji už sníst ten štrůdl celý, ale stačí mi dva kousky, mě donutilo přemýšlet, jak to s tou závislostí vlastně je a jestli ji nakonec nezpůsobuje něco úplně jiného.

Tohle je úžasné. Ta doba v které žijeme, ty neuvěřitelné možnosti techniky a pokroku. Můžeme objasnit proč fungují tyhle či tyhle techniky používané už stovky, nebo tisíce let. Tahle molekula, tenhle receptor…atd. 5 hodin videa. Spousty odkazů na knihy, studium na týdny.

Tady pokračování, víc odborněji víc do hloubky. Něco se opakuje, hodně se prohlubuje.
https://www.youtube.com/watch?v=7iy-Zoz8YS8

“Rovnováha je všechno. Život…život je celý o rovnováze. Není to o ničem jiném. Když se zamyslíte, co je první věc, kterou se naučíte po narození? Naučíte se, jak ovládat svoji hlavu, jak ji udržet v rovnováze pomocí krčních svalů. Pak se naučíte, jak balancovat na nohou. Někde po cestě pak rovnováhu ztratíte…

Počet sérií, počet opakování, procento 1RM…asi každý, kdo trochu cvičí, se setkal s těmito termíny (kdo ne, tak tady). Musím udělat 4 série po dvanácti opakováních na benchpress, abych byl nabušenej na plovku, to je asi všem tak nějak jasné. Na co se ale občas zapomíná, je čas, který je pod tou činkou potřeba strávit. Je obrovský rozdíl, jestli tam nastřílíte 12 opakování za 5 vteřin nebo se budete na stejném počtu opakování trápit těch vteřin třeba 40. Odborně se tomu říká time under tension (TUT) a je, z hlediska dosahování našich cílů, ať už jsou jakékoliv, stejně důležitý, jako třeba počet opakování nebo velikost zatížení.