“Trénujte tak, aby vaše tělo zmizelo.”
Dnes je všude ve světě cvičení, ať už se bavíme o fitness nebo o čemkoliv jiném, tendence, aby lidé při tréninku vše správně cítili, vnímali, prociťovali. Každý sval, každý pohyb. Kde se co při čem zapojuje a kde co tahá nebo naopak netahá.
Snaha vnímat své tělo.
A určitě to má v tréninku své místo.
Ale co když vám řeknu, že své tělo vnímáte neustále. Jste s ním neustále. Když sedíte, když vás něco bolí…
Nedává pak smysl, trénovat tak, aby jste se naopak zbavili vašeho těla?
Znáte ten moment, kdy vás něco pohltí natolik, že “zapomenete” na to, že vás bolí koleno, že máte křivou páteř nebo že musíte dýchat jenom bránicí a mít aktivovaný core? Moment, kdy se ztratíte v pohybu…a pak pohyb ustane, ale bolest kolena se nevrátí. Vrátí se až později, když začnete zase “vnímat”.
Je to pouze iluze, odvrácení pozornosti nebo se v tom skrývá víc? Sám nevím.
Ale možná není špatný nápad nechat vaše tělo občas zmizet.
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
