Smrt

Pořád si živě pamatuju, jak moc mě zaskočilo, když Ido v jednom z rozhovorů v Just move řekl, že denně přemýšlí o smrti. To bylo pro mě tenkrát absolutně neuchopitelné. Denně myslet na smrt? Vždyť to musí být hrozně depresivní. Nechápal jsem.

Začal jsem o tom hodně přemýšlet.

Pak přišel Movement Camp a téma smrti, strachu ze smrti a strachu obecně se tam opět hojně vyskytovalo a já začal pomalu chápat.

Nedávno se mi konečně dostala do rukou kniha od profesora Koláře Labyrint pohybu (už tu o ní byla řeč) a téměř na poslední stránce knihy jsem si přečetl toto, dovolím si citovat:

„…my o smrti vůbec neuvažujeme, naopak od ní pořád odvracíme pozornost, oddalujeme jí. Není součástí ani našeho myšlení, ani našeho života. Je to něco, k čemu ani nevychováváme své děti. Otázku života a smrti řešíme až těsně před tím, než přijde, tedy tehdy, kdy už většinou nejsme v dobré kondici. Teprve v tu chvíli si uvědomujeme, jakou spoustu věcí bychom dělali jinak, takže když nás smrt obejme, máme výčitky svědomí. Je to ale právě smrt, co definuje náš vztah k hodnotám.“

A já pochopil. Především ta poslední věta…

Příběh o rozbitém nose a dechu

Když jsem ještě hrával hokej, stala se mi jedna ne úplně milá věc. Dostal jsem pukem do obličeje a výsledkem byla a stále je posunutá nosní chrupavka (nebo něco takovýho, už ani nevím).  Prakticky to znamená, že do poloviny jedné nosní dírky mi ta chrupavka vevnitř trčí a dost mi tím stěžuje normální dýchání nosem.

Doktor mi sice říkal, že bych s tím měl jít na operaci, kde mi to srovnaj, ale já byl tvrdej hoch a rozhodl jsem se to tenkrát neřešit. Začal jsem prostě a jednoduše dýchat pusou. Po nějaké době jsem se dozvěděl, že dýchat pusou není z mnoha důvodů úplně ideální, a tak jsem se začal v podstatě od znova zase učit dýchat nosem.

Nebylo to úplně jednoduché a trvalo mi to hodně dlouho, a doteď s tím mám občas problém ve spánku. Zaprvé jenom rozbít už ten zaběhlý stereotyp byla dřina a zadruhé, jak už jsem zmiňoval, tak nosem můžu dýchat tak nějak jenom napůl, což není úplně ideální.

Výhodou v nevýhodě možná bylo, že abych byl schopen normálně dýchat tím neustále napůl ucpaným nosem, tak jsem musel zvětšit svoji celkovou dechovou kapacitu, abych to takzvaně udýchal a naučit se dýchat víc povrchově a klidně, protože rychlé nasátí velkého množství vzduchu u mě nefunguje. Výsledkem je, že mi nedělá celkem žádný problém natáhnout jeden dechový cyklus třeba na minutu.

Druhou výhodou(no jak se to vezme) je to, že jsem hodně citlivý na jakékoliv změny, co se kvality dechu týče. Je velice zajímavé sledovat, jaký vliv má na náš dech cokoliv, co děláme. Pohyb, jídlo, psychika…všechno se vždycky nějakým způsobem do dechu promítne, akorát to možná nevnímáme a možná není špatný nápad to občas zkusit vnímat.

Já to vnímat musím, ať chci nebo ne a nějak jsem po čase usoudil, že pokud se mi po něčem dýchá lépe, tak mi to nejspíš prospívá více než to, po čem se moje dýchání zhorší. Asi to tak nemusí platit vždycky, nejsem žádný odborník, pouze výzkumník, ale rozhodně se to vyplatí občas sledovat, protože to může člověku ledacos napovědět.

Úspěch

V dnešní době se mnoho lidí orientuje na úspěch, to není nic nového (a možná to tak bylo vždycky).

Problémem ale je, že si ho často spojují zároveň se štěstím a šťastným životem (což samo o sobě je velice problematické, viz. zde)

A tak můžeme vídat všude každou chvíli motivační citáty úspěšných lidí, necháváme si od nich radit, jak vést a žít svůj život…na čemž nemusí být nic špatného, pokud si člověk uvědomuje cenu za úspěch a je ochoten ji zaplatit, ať už je jakákoliv (a vždycky nějaká je).

Pokud si ale nechám radit od lidí, kteří dost často celý život prožili v depresích a úzkostech a nemálo z nich ho i třeba předčasně ukončilo a očekávám, že budu žít šťastně až do smrti, tak mě čeká po cestě asi pár nemilých překvapení.

Rakovina žaludku

Zajímavost.

Podle statistických dat z roku 2012 má nejvyšší výskyt rakoviny žaludku…Asie.

U ostatních typů rakovin už ten výskyt byl hodně rozházenej po celém světě (kromě rakoviny slinivky- 1. Česká republika, 2. Slovensko…hurá), takže se tam těžko vyvozují nějaké souvislosti a spojitosti s něčím, ale u té Asie to člověka nutí trochu přemýšlet, čím to může být.

Korea, Mongolsko, Japonsko, Čína…

Co myslíte?

Změna

Život ve své reálné podobě je změna, chaos a reakce na něj.

Změna nebo nedostatek změny nesou energii.

V určitém okamžiku si pak vyžádá více energie odporovat změně, než se pohybovat s ní.

Pokud necháme kyvadlo zhoupnout příliš daleko v jednom směru, můžeme se spolehnout na to, že přijde změna směru, ať už se nám to líbí nebo ne.

Čím déle se bráníme změně, tím větší zhoupnutí nás pak čeká, až změna směru konečně přijde.

Lidé, kteří se snaží udržet stabilitu v tváří tvář nastávající změny, nemají šanci obstát.

Setkání

Dnes jsem měl celkem vášnivou debatu s jedním fyzioterapeutem. On to teda vlastně nebyl asi fyzioterapeut, ale dělá nějaký jakože fyziofitness.

Nějak jsme pořád nemohli najít společnou řeč. On se pořád snažil všechno stabilizovat, neutrální páteř, fyziologické pozice a já mu říkal, že bych radši rozhýbával…no nedopadlo to. Nakonec jsme se tedy nějak shodli, že se neshodneme a v dobrém se rozešli.

Nesnažte se stabilizovat něco, co se hýbe moc, ale rozpohybujte to, co se hýbat má a nehýbe.

Frankie Fares

Nechci ale psát o tom, jestli měl pravdu on nebo já, chci psát o něčem jiném.

Jak jsem ho tak poslouchal, tak jsem si uvědomil jednu úžasnou věc. To jsem já před čtyřmi roky! Všechno, co říkal, všechno co ukazoval, jsem před těmi cca čtyřmi roky říkal a kázal a učil lidi já. Věřil jsem tomu všemu, tak jako tomu teď věří on.

Ale pak jsem potkal Petra Růžičku a Pohyb je život. Následně Ida a všechno moje vědění se roztříštilo a znovu složilo, akorát tak nějak úplně jinak. Začal jsem jinak vidět, chápat. Ne líp, ne hůř, jinak.

To všechno dneska mě dovedlo zpátky k jednomu článku, který Petr napsal hrozně moc dávno a živě si vzpomínám, jak jsem ho poprvé před těmi čtyřmi roky četl. Život v korzetu. čtyři roky starý článek…a přesto o tom, co je v něm napsáno, bych se dneska „hádal“ s každým fyzioterapeutem do krve. To mi věřte!

Jsem vděčný za to setkání.

Tuk a cukr

Včera jsem zhlédl velice zajímavé video, které vyvracelo mýtus o tom, že tuky jsou pro nás špatné a způsobují tloustnutí a vysvětlovalo, jak ten blud tenkrát vlastně vzniknul atd.

Teda vyvracelo…prostě řekli, že tuk je hodnej a za všechno může cukr.

Ehm.

Mimochodem to video má na youtube 3,5 milionu shlédnutí.

Miluju tohle zjednodušování. Tuk jako padouch neobstál, jsme furt tlustý a nemocí přibývá, tak to hodíme na cukr a je to. Protože takhle jednoduché, to je. Přece naše tělo není nic složitého, že. Vyndáme cukr a budeme zdraví.

No nevím.

Základ celé hypotézy, že cukr je zlo, byl ve videu položen na tom, že pokud přijímáme více cukru, než jsou schopna naše játra zpracovat, tak se cukr v těle usadí jako tuk. A s tím absolutně souhlasím!

Kde je tedy problém?

Problém je už v té samotné větě. Která vlastně sama o sobě neříká nic o tom, že cukr je špatný. Pouze říká, že příjem většího množství cukru, než jsou schopna naše játra zpracovat, může být problematický. Jak na základě takovéto věty může vůbec někdo vyvodit závěr, že cukr je špatný?

To je jako říct, že pokud přijmeme větší množství vitamínu A, než naše tělo dokáže pojmout, tak nás může otrávit a proto je škodlivý a musíme se mu vyhýbat. To přece nedává smysl.

Je přece jasné, že ať už se budu od rána do večera cpát nějakým vitamínem nebo cukrem, tak mi to asi neudělá úplně dobře. Na to člověk nemusí mít doktorát na výživu a celé dny ležet ve studiích.

Pořád a neustále se vracíme k jednomu a tomu samému principu:

„Jed je ve všem a nic není bez jedu. Je to dávka, která rozhoduje, zda bude jedem či lékem.“

-P. Von Hohenheim (Paracelsus)

V čem to tedy je? Proč lidi tloustnou a přibývá nemocí?

To je tak složitá otázka, na kterou se nedá jednoduše odpovědět. Nemůžeme přece říct, muže za to tuk nebo cukr. Takhle lidské tělo nefunguje.

Zaprvé není tuk jako tuk. Máme rostlinné tuky, ty pak se dále dělí na PUFA, MUFA, které se dělí na omega 3, omega 6 a omega 9. Pak máme živočišné tuky, které se dělí na MCT tuky a ty s dlouhým řetězcem (zkratku nevím). Do toho ještě trans tuky. Navíc do tuku se promítá, jak to zvíře žilo, co jedlo, takže je rozdíl, jestli si dáte steak z kravičky, co se celý život pásla v horách na čerstvém vzduchu, papala travičku a umřela s úsměvem na rtech nebo si ho dáte z nějaké, co celý život byla někde zavřená ve tmě, krmili ji chemií a umřela po brutálním mučení. Pojďme se vyhýbat obilovinám, řepce, radši si dáme zdravé sádlo z prasátka…a čím myslíte, že ho asi krmili, co?

A stejně tak není ani cukr jako cukr. Co vlastně myslíme pod pojmem cukr? Jenom sacharózu, glukózu, fruktózu nebo sacharidy jako celek? Monosacharidy, oligosacharidy, polysacharidy….takže i laktóza, maltóza, rafinóza? Škrob, glykogen, celulóza, chitin. A pak všechny ty „zázraky“ moderní doby jako jsou glukózo-fruktózové sirupy, modifikované škroby atd. Umělá či přírodní sladidla…dřív než se začnou vynášet soudy, možná by se mělo udělat alespoň jasno v pojmech.

Pokud se odprostíme od toho, že není cukr jako cukr (což je dost těžké a nedává to moc smysl), tak ok, přijímám více cukru než moje játra dokážou zpracovat. Přestanu tedy konzumovat cukr….ne. Pravdou totiž je, že pokud máte zdravá a dobře fungující játra, tak by ani lehce zvýšený příjem cukru neměl být problém a vaše játra by si s ním měla lehce poradit. Omezím cukr, možná, pokud ho opravdu byl nadbytek, ale pak je možná dobré se zaměřit na skutečný problém. Proč moje játra nefungují optimálně.

Opět a znovu se řeší důsledek a ne příčina problému. Neřeší se, že většina lidí má v háji játra a proto si nedokážou poradit s přijatým cukrem, ale radši prostě nebudeme jíst cukr. Tečka.

Hlavně, že se našel viník, na kterého je možné všechno hodit, že ano.

Hledání štěstí

S tím, jak se teď hodně zajímám o serotonin, jeho funkci v těle a jeho opravdovou úlohu v životě člověka, ne tu, jenž je mu dnes širokou veřejností připisována (tzv. hormon štěstí a snaha o to, ho mít v těle, co nejvíce) a která je opět natolik zjednodušena, že nemůže mít u normálně smýšlejícího člověka žádnou hodnotu, tak tento příspěvek mého kamaráda ve mně hodně rezonuje:

„Neustále hledáme štěstí. Vidím to každý den, všude.

Pokud jsme smutní, třeba jen chvíli, něco musí být špatně…

Myslím, že přesný opak je pravdou.

Pokus vyhnout se smutku (nebo jakékoli jiné emoci) za každou cenu ve prospěch štěstí je ne-lidský, v mých očích.

Je mnohem rozmanitější spektrum emocí, které je třeba zažívat. Já přijímám všechny- smutek, zlobu, strach, frustraci a další. Všechny mají své místo a účel.

Nemáme být šťastni. Máme být lidé.“

– Jakub Hučík

Muži vymírají

Muži mladší 50 let mají dvojnásobně vyšší pravděpodobnost úmrtí a šestkrát vyšší počet sebevražd než ženy.

Mladí muži mají dnes poloviční počet spermií než měli jejich dědové, s každoročním poklesem potence o 1,5%.

Jasně, jsou to celosvětové statistiky, tzn. dost velké zobecnění, ale i tak jsou to dost děsivé údaje.

Asi by to chtělo s tím začít něco dělat. Otázka je co. Estrogenová dominance, nedostatek testosteronu? Těžko říct, co za tím vězí…