Serotonin a hibernace

Nedávno jsem psal o serotoninu a jeho, v dnešní době, až do absurdna dovedené glorifikaci.

Je zajímavé, že například u hibernujících zvířat se objevuje zvýšené množství serotoninu a melatoninu (serotonin je prekurzor melatoninu).

Zjistilo se totiž, že ve větším množství, než je záhodno, mají efekt na metabolismus a jeho produkci energie. V podstatě ho zpomalují, utlumují a uvádějí do klidového režimu. A pak přichází ten takzvaný zimní spánek, hibernace.

Problém je v tom, že hibernace má do normálního hlubokého spánku hodně daleko. V podstatě jste při ní spíš takový zombie, živí mrtví. Nespíte, ale ani nejste pořádně vzhůru.

Což je možná pořád lepší stav než deprese a sebevražedné myšlenky (viz. SSRI- antidepresiva fungující na zpětném vychytávání serotoninu), ale do ideálu to má pořád celkem dost daleko.

Problém

Existují dva typy lidí.

Ti, co řeší problémy hned, jak nastanou a ti, co se jim vyhýbají, dokud to jen jde a čekají, že se problém časem nějak sám vyřeší.

V životě chceme být spíše ten první typ, i když se nám to třeba ne vždy daří. Ale rozhodně chceme.

Proč pak ale, když přijde zranění při sportu či při cvičení, se z nás často stává dobrovolně ten druhý typ?

Vždyť je to stejný princip…

Mám problém a buď ho řeším (více pohybu, kompenzace, rehabilitace atd.) nebo čekám, až se vyřeší sám (nula pohyb, odpočinek, sádra atd.).

Funguje obojí, ale výsledek bude rozhodně jiný.

Odpočinek

Pokud trénujete maximální sílu nebo výbušnost, pak byste měli pracovat s maximálními odpory a malým počtem opakování (1-5RM, 85-100% max).

Takto intenzivní trénink může být prováděn pouze za předpokladu kompletního zotavení po každé sérii, aby se předešlo nástupu časné únavy (CNS).

Pozn. Čistě pro zajímavost, mezi hlavní příčiny únavy při vysokointenzivní zátěži patří únava nervosvalových spojů(porušení vedení akčního potenciálu), kontraktivní únava (vápenaté ionty, poruchy v myofibrilárním komplexu), deplece substrátů (ATP, CP, glykogen), akumulace metabolitů a oxidativní stres (volné radikály).

Tomu musí tedy odpovídat odpočinek. Ten by se měl pohybovat mezi 3-5 minutami, v určitých případech klidně až  7 minutami.

Často je tendence, ať už z nedostatku času nebo čisté neznalosti, zkracovat intervaly odpočinku.

Nelze však opomíjet fakt, že nervový systém vyžaduje 5-6x delší čas na odpočinek než systém svalový.

Takže nespěchejte.

Rychlost kontrakce 2.0

Často se neřeší nebo zapomíná, že efekt tréninku je určován motorickou aktivitou (která je generována centrální nervovou soustavou) a ne vnějším pohybovým projevem. Velmi důležitá informace.

Účinek tréninku není dán rychlostí přemístění činky. Je dán stimulem, který musí vynakládat vaše centrální nervová soustava.

Pokud tedy chcete trénovat maximální a explozivní sílu, pak se musíte koncentrovat na maximální stimulaci vaši CNS a dosažení maximální tenze.

Potřebujete být schopni generovat co nejvyšší svalovou sílu.

A toho dosáhnete pouze a jedině pomocí nízkých počtů opakování (5 a méně).

Impuls síly

Impuls síly je další pro nás důležitá fyzikální veličina, která vyjadřuje časový účinek působení síly (závaží, vlastní váha, protivník).

Pokud například hážeme tenisákem, snažíme se, aby míček dosáhl co největší rychlosti při odhodu. Toho lze dosáhnout zvýšením působící síly nebo právě časovým působením síly.

Důležitým bodem je vždy síla, která uvede předmět do pohybu. Ta musí být vždy vyšší, než síla potřebná k izometrické kontrakci. Pokud chceme tedy zvednout stokilovou činku, musíme vyvinout sílu alespoň mírně větší, abychom ji uvedli do pohybu, což je celkem logické.

Zde se uplatňuje tzv. RDF (Rate of force development), který znázorňuje míru toho, jak rychle je produkována maximální koncentrická svalová síla a výsledný výkon. Jinými slovy je to poměr produkované síly a času potřebného k jejímu dosažení.

Je důležité si uvědomovat, že explozivně trénovaný člověk dosáhne maximální síly rychleji než člověk, který se zaměřuje především na trénink maximální síly. Ten je však schopen produkovat větší sílu.

To znamená, že je potřeba hledat určitou rovnováhu mezi těmito dvěma tipy síly, tak, aby sloužily dobře vašemu záměru.

Rychlost kontrakce 1.0

Dynamická složka pohybu je součástí téměř všeho, co děláme, ať už skáčeme, děláme akrobacii, hrajeme basketbal nebo prostě jenom běháme nebo zvedáme činky.

Snahou by vždy mělo být, provádět daný pohyb co nejefektivněji a nejekonomičtěji. Aby to bylo možné, je dobré trochu rozumět, co se vlastně děje po fyzikální a biomechanické stránce.

Všichni jsme se učili na škole, a možná někdo z nás si i ještě dnes pamatuje, vzoreček P= Fxv. Výkon rovná se síla krát rychlost. V našem případě tedy svalová práce (výkon) je vždy vyjádřena vztahem působící síly a rychlosti pohybu.

Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak samotná svalová síla pak ještě závisí na rychlosti pohybu svalových úponů, na stupni svalového podráždění a délce svalu.

Mezi nimi obecně platí, že čím delší je páková délka a intenzita excitace (podráždění) svalu, tím vyšší je generovaná síla.

Přesně naopak je to pak u rychlosti svalového stahu. Zde je totiž svalová síla vyšší u pomalejší rychlosti než u rychlých pohybů.

Výsledná svalová síla tedy vzniká kombinací rychlosti svalového stahu, excitace svalu a pákové délky.

Aby to bylo ještě všechno víc zamotané, tak produkce síly v čase taky závisí na velikosti síly, která je nutná k vykonání konkrétního pohybu. Zjednodušeně řečeno, mezi svalovou prací a rychlostí pohybu platí převrácený vztah. Pokud budete tedy zvedat stejně těžké závaží různou rychlostí, pak při větší rychlosti bude potřeba menší svalová síla než při pomalém pohybu.

„S rostoucí rychlostí pohybu je možné použití menší svalové síly.“

Pro naše potřeby si tedy původní vzoreček můžeme zjednodušeně představit takto:

P= F (rychlost svalového stahu, excitace svalu, páková délka) x v (rychlost pohybu závislá na velikosti síly nutné k vykonání konkrétního pohybu)

Co si z toho vzít do praxe?

Především to, že explosivní či chcete-li výbušná síla úzce souvisí s maximální sílou a jeden bez druhého nemůžou fungovat.

To znamená, že ať už chcete dobře skákat nebo zvedat velké váhy na dřep, potřebujete pracovat na obou.

Tepovka 200

Zjistil jsem, že mezi lidma je stále rozšířená mylná představa, že vzpěrači akorát zvedají maximálně 5×5 a nemají žádnou kondici.

Kamarád mi vyprávěl, jak začal chodit do jednoho vyhlášeného vzpěračského klubu…

Přišel tam a první tréninky se jezdili akorát kruháče. Brutální kruháče. Žádné maximální váhy, nic takového. Dostali sporttestery a jelo se. Deadlifty o 50 opakováních, skoky na bednu, angličáky, shyby, všechno v šíleném tempu. Zvracení na denním pořádku.

Říkal si, ok, asi nás chtěj zpevnit, dostat trochu do kondice…

Když to takhle trvalo nějakou dobu, tak mu to nedalo a šel se zeptat hlavního trenéra, kdy teda začnou zvedat nějaké větší váhy. A ten mu řekl, že až se bude schopnej dostat na tepovku 200. Opakuji, 200! Dřív prý nemá cenu s většíma váhama vůbec začínat. Masakr.

A ono to dává smysl. Pokud chcete zvedat 200-300kg, tak se k téhle hodnotě snadno přiblížíte a je dobrý mít na to srdce připravený.

Takže tolik k tomu, že vzpěrači prý nemají kondici.