BDNF (Brain-derived neurotrophic factor) je protein, neurotrofin v mozku, kde chrání a zároveň vytváří neurony, synapse atd. Hodně zjednodušeně řečeno. Jeho nízká hladina se spojuje s většinou neurodegenerativních poruch (alzheimer, parkinson, demence, roztroušená skleróza, deprese atd.) a vysoká z celkovým zdravím, sílou a šťastným hopkáním si po světě. Je spousta způsobů, jak ho zvyšovat- strava, spánek, sluníčko, dobré vztahy v rodině a také cvičení.
Zajímavé je, že prý nejvíce se vytváří při silovém tréninku rozděleném na spodní a horní polovinu těla (to slovo PRÝ je tam schválně, protože pořád se o tom celkově ví tak nějak prd). Má to údajně něco do činění s jádrem těla, které je v oblasti podbřišku/pánve a tokem energie (dantien, chi…souvislost???), který tím střídavým zatěžováním horní a dolní poloviny těla přerušujete a tím zároveň přerušujete i nárůst BDNF a ten musí pak zas startovat nanovo.
Dobrá zpráva je, že pokud netrénujete denně, tak se tím nemusíte zas až tak zabývat. Navíc BDNF se zvyšuje jakýmkoliv cvičením, akorát u nějakého víc a u nějakého míň. Možná to ale může být důvod, proč dost tréninkových programů, co jede na principu nohy zvlášť, hořejšek zvlášť, má úspěch. Ale možná to taky spolu vůbec nesouvisí.
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
