Jsem teď v horách v Rakousku. Už před 2 lety jsem tady chodil po kopcích na treky s minimalistickou obuví, letos jsem šel ještě dál. Zkušenosti ?
Celý den (až na závěr treku, kdy jsem držel dceru, aby neujela z kopce na kole), jsem šel bos. Po kamenech, po kamínkách, po trávě, skrz ledovou bystřinku, bahno a jíl, asfalt a všechno. Bystřinka je sama o sobě bezva zážitek, studená voda mi trochu jako vadí, nějak to nemám rád. Ale ledová voda, horská kvalita – to má fakt grády a nějak jsem měl hluboko v sobě pocit, že mi to dělá dobře. Už včera jsem se v řece kvůli tomu rachtal dosyta a celý zbytek dne mě bolela pekelně lýtka (nechápu, asi ty kontrakce :).
Ale zpět k chůzi – vlastně nechápu, proč ještě nosím boty. Až na veliké vyjímky, kdy jsem si zaryl velice vydařený malý šutr-prevít do paty, jsem byl celý den v pohodě. I když jsem nesl na ramenou Rozárku, neměl jsem vůbec problém, spíš naopak – cítím se bos mnohem jistější.
Noha lépe “chápe” a cítí terén. Jako přísavka. Terén byl relativně nenáročný a neskákal jsem po skle ani po trnech, ale vidět ostatní, co chodili po té samé trase a měli boty jak do Himalájí je zvláštní.
Taky jim přijdu zvláštní, ty pohledy byly dost vyjímečné, ale člověk uvědomí, jak v těch trekových botách máte nohu jak zakovanou v tanku. Tězkopádnou, chodíte (a dupete) jak golem, kotník pláče, jak je nehybný, chodidlo je jak kus dřeva.
Nejsem úplně příznivec bosých nohou v Praze, ale v lese, v terénu je to úžasný pocit – chodíte jinak. S citem.
Ty hromady textur, to bahno mezi prsty, ty kamínky zaryté v patě :). Teď si tu sedím, v chodidlech mi šimrá, jak celý den pracovala přesčas.
Doporučuju si dát celý den bos, na procházce, nejenom u moře a na pláž.
