Dneska jsme byli nakupovat a já s Rozárkou jsme čekali venku. Během té doby, co jsme tam byli, “cvičila” takovým stylem, až ostatním přecházel zrak. A mně taky.
Posuďte sami – já si tam dřepnul a čekal, Rozárka začala šplhat po takových těch zábradlích, co jsou jako ohrádka na jezdící košíky. Šplhala po nich, pak je přeskakovala. Pak po nich chodila/balancovala. Pak si dala nohy na jedno zábradlí a ruce na druhé a lezla mezi nima jak pavouk. Zvedala u toho ruce. Když dolezla na konec, přeskákala celou tu dráhu snožmo a vykřikovala :”…králíček, králíček…”.
A tohle opakovala asi 10-15 minut dokola, pak hopla na kolo a jeli jsme. Před DMkem jsem to nevydržel a u dalšího čekání jsem stál na rukou.
Musím říct, že i když jsem s ní celkem dost často, sleduju co dělá, jak se chová a jak se hýbe, tak mě to nějak dostalo. Tohle byl dost killer workout a ne, že by se to nedalo zvládnout, ale ona se prostě nezastavila, malé dynamo. Doufám, že jí to vydrží 🙂
A tohle je přesně ten styl, kterým může dost lidí do svého života dostat trochu víc pohybu – víc “blbnout”, víc si hrát, nechodit jeom pomalu a rozvážně po ulici a přísným zrakem sledovat děti, co ten klid na světě ruší. Ale poskakovat, lézt po zábradlí, skákat schody, nechodit jenom v pravých úhlech. Nesedět na lavičkách. Nebrat se tak vážně.
Děti jsou velká inspirace.
