Skoro pokaždé, když jdu se svojí dcerou po ulici, tak se začne vymýšlet nějaké hry – nesmíme stoupat na černé kostky. Nemůžeme na čáry na chodníku. Musíme skákat po listech.
Naše cesta se tak někdy prodlouží, ale hopkáme a chodíme jak zaměstnanci Ministerstva švihlé chůze.
Skoro všechny děti to dělají.
Víceméně 100% dospělých to nedělá.
Čím to? Jak by se nám změnil život? Jak se nám změnil život, že jsme si přestali hrát a jenom po ulicích spěcháme. Co všechno by se změnilo, kdybychom si začali takhle hrát i v práci (nesmíš zmáčknout žádnout lichou klávesu :), na co bychom přišli?
Hrou se učíme. Co bychom se naučili?