Byl jednou jeden člověk.
A ten člověk byl posedlý draky. Měl doma dračí tapetu, nosil tričko s drakem, na ruce měl tetování draka. Za dveřmi měl sochu draka, draky zkoumal a sbíral jejich obrázky. Fascinovali ho.
A jednoho dne se opravdový drak rozhodnul, že se podívá, co ho vlastně na těch dracích tolik zajímá. Tak přiletěl k němu domů a nakouknul oknem do bytu. A ten člověk se ztrachy málem zbláznil a rychle utekl. Přes veškerou svojí fascinaci draky nezvládl setkání s opravdovým drakem, nedokázal využít příležitosti draka poznat. Opravdového draka, ne jeho modely a obrázky.
Tuhle historku jsem nedávno četl v jedné knize o Qigong a okamžitě se mi vybavily zástupy lidí, co jsou na tom stejně – fascinují je zbraně, ale v reálu by násilí těžko snášeli, mají rádi MMA, ale vadí jim bolest. Chtějí se naučit nějakou dovednost, ale vlastně nechtějí moc cvičit. Máme kolem sebe hromady lidí, co je fascinují draci, ale vlastně s draky být nechtějí.
Je to falešná touha.
