V knize Mirzakarima Norbekova “Jak se zbavit brýlí” je spousta skvělých postřehů. Dva z nich, které mi přijdou nejvíc důležité je držení těla a lehký úsměv. Ne nadarmo se říká, že s úsměvem jde všechno líp. Možná to je důvod, proč se Budha zobrazuje s tím lehkých úsměvem. O úsměvu mluvil i Ido v dokumentu Just move, když učil Briana lozit po zábradlí, lehký úsměv a dojde k uvolnění napětí v těle. Od 14:11
O držení těla se nemá ani moc smysl bavit, je pravděpodobné, že když se nebudeme hrbit a budeme převážně ve tvaru jak nás příroda navrhla, bude tělo pracovat lépe po všech stránkách. Mám takovou vizi naučit se balancovat koulí na hlavě, jen tu jednu polohu, kdy je vzpřímený a má kouli na vrcholku hlavy, jaké to pak je vnímat tu vzpřímenost. Zvládáte někdo?
Přikládám dva příběhy z knihy, které mi přijdou geniální, posuďte sami.
Příběh první.
…Vládce onemocněl. Jeho svita se polekala, potom zaradovala. Lékaři jej začali léčit. Každý den se marně snažili něco udělat, ale stále nic nepomáhalo!
Ubíhaly dny, ubíhaly měsíce a roky a panovník tak, jak byl ochrnutý, tak taky zůstal. Kolik jen dobyl zemí. Kolik jen národů dostal na kolena! Potom, co dobyl půl světa, se ukázalo, že je naprosto bezmocný před nemocí. Jednou se kvůli své bezmocnosti rozzuřil:
– Všem lékařům, kteří mě léčili, ale nevyléčili, usekněte hlavu a napíchněte ji na kůl před městskou branou.
Uběhl nějaký čas. a kilometry městské hradby se bělaly lebkami učených mužů. Jednou si vládce zavolal svého hlavního rádce.
– Rádce! Kde jsou všichni tví lékaři?
– Můj pane, žádní lékaři tu již nejsou, sám jste nařídil, abychom je všechny popravili.
– Copak nezůstal ani jeden?,
– Ne, můj pane, v celé zemi nezůstal ani jeden, který by byl hoden vaší pozornosti.
– Dobře jim tak.
A zase se táhly dlouhé neradostné dny. Jednoho dne se panovník znovu zeptal:
– Rádce, pamatuješ, jak jsi mi řekl, že už nezůstal žádný lékař, který by byl hodem mé pozornosti? Vysvětli mi, co to znamená.
– Můj pane, v našem království zůstal již jen jeden lékař.
Žije nedaleko odtud.
– A umí léčit?
– Ano, umí. Jednou jsem u něj byl, ale je tak nevychovaný, tak nekulturní a hrubý! Když otevře pusu, neuslyšíte nic než vytříbené sprosťárny. Nedávno prohlásil, že zná tajemství, jak vyléčit samotného panovníka.
– Proč jsi mi to tedy nepověděl?!
– Pokud jej sem přivedu, dáte mě za jeho chování popravit, můj pane.
– Slibuji ti, že to neudělám. Přiveď jej ke mně.
Rádce lékaře po nějaké době skutečně přivedl.
– Slyšel jsem, že umíš léčit. – žádná odpověď.,
– Proč mlčíš? Mluv! – rozkázal panovník.
– Můj pane, zakázal jsem mu otevírat ústa, – řekl rádce.
– Smíš mluvit! Co? Skutečně tvé schopnosti stačí na to, abys mě mohl vyléčit?!
– Do toho ti nic není. Můžeš mít pochybnosti o mých vladařských schopnostech, protože panovník jsi ty. Vyznáš se v panování a umíš řídit tuto zem, ale proč se snažíš cpát svým panovnickým rozumem ďo medicíny? V panování jsi dobrý, ale v medicíně nejsi o nic lepší než obuvník.
– Stráže!! – zařval rozzuřený vládce. – Setněte jej… ne… nejdřív jej napíchněte na kůl, polijte jej horkým máslem a pak jej rozčt vrťte.
Za celá ta léta si nikdo ani náznakem nedovolil říci něco, co by bylo jen trochu mimo rámec palácové etikety. Natož, aby si někdo dovolil takto odpovídat samotnému panovníkovi!
Stráž se chopila lékaře a táhla jej k východu, ten přes rameno jedovatě poznamenal:
– Hej! Jsem tvoje poslední naděje. Můžeš mě klidně popravit, jestli chceš, ale kromě mne tu není již nikdo, kdo by tě mohl vyléčit. Já tě můžu již dnes postavit na nohy.
Vládce rychle vychladnul.
– Rádce! Vrať ho!
Lékaře vrátili zpátky.
– Tak hned začni. Řekl jsi, že mě ještě dnes postavíš na nohy.
– Nejdřív musíš přijmout moje tři podmínky, teprve pak se do toho dám.
Panovník v sobě udusil další záchvat zuřivosti a přes zuby procedil: – Mluv!
– Rozkaž, aby před městskou bránu připravili nejrychlejšího koně a malý měšec zlata…
– Na co?
– Je to dárek. Miluji koně.
– Pokud se ti podaří vyléčit mě, daruji ti čtyřicetičlenné stádo koní obtěžkané celými pytli zlata.
– To až pak, pak… necháš je za mnou poslat. Další podmínkou je, aby po dobu léčení v paláci nikdo nebyl.
– To jako proč?
– Bude tě to bolet a asi budeš křičet. Nechceš přeci, aby tě někdo viděl ve slabé chvíli?
– Dobře. Co dál?
– Za třetí, aby tví služebníci pod trestem smrti nereagovali na tvé volání a všechny tvé rozkazy začali vykonávat s hodinovým zpožděním.
– To mi vysvětli!
– Mohli by se snažit mou proceduru přerušit a léčení by nebylo dokončeno.
Panovník přijal lékařovy podmínky a poručil všem odejít z paláce. Zůstali sami dva.
– Tak začni!
– S čím mám jako začít ty starý osle? Kdo ti namluvil, že umím léčit? Chytil ses do mé pasti. Mám teď hodinu času. Tak dlouho jsem čekal na moment, kdy tě budu moci ztrestat, ty jeden cucáku prašivěj: Mám tři dávné sny, tři veliká přání. První
– plivnout ti do toho tvého královského ksichtu!
A lékař se natáhl a se vší radostí plivnul panovníkovi do tváře. Panovník zlostí a bezmocí zbělal, protože pochopil, do jaké situace se dostal. Začal hýbat hlavou, aby mohl alespoň nějakým způsobem vzdorovat takovému neskutečně sprostému chování!
– Ty jedno shnilý poleno, starej smradlavej kojote, ty se ještě pořád hejbeš?! Tak to na tebe plivnu ještě jednou! Druhé moje přání bylo… ooo… jak moc jsem se chtěl vychcat na tvou panovnickou držku!
A začal plnit své druhé přání.
– Stráže!! Ke mně!! – zařval panovník, ale zakuckal se močí a začal odvracet hlavu od proudu moči a zvedat ramena, aby se mohl zakousnout do nohou lékaře. Stráž slyšela panovníkův řev, ale nedovolila si porušit panovníkův příkaz.
– Ty jedna chcíplá herko! – řekl lékař a kopnul do něj.
Panovník dostal kopanec a ucítil palčivou bolest. Najednou si vzpomněl, že vedle postele stojí stolek se zbraněmi. Chce vzít nůž a seknout s ním proradného lékaře přes nohy. Poháněn obrovským přáním potrestat svého protivníka se začal natahovat směrem ke stolku. – Jo, tak ty se ještě můžeš hejbat! – opovržlivě prohodil lékař. – Třetí moje přání…
Když panovník uslyšel třetí přání toho samozvance, zařval jako-raněné zvíře a zaskřípal zubama. S titánským úsilím se pohnul z místa, slezl z lože a opíraje se o lokty, začal se plazit ke stojanu se zbraněmi…
– Rozsekám tě, – vrčel panovník, – sám tě osobně rozsekám na drobné kousíčky!!
Podařilo se mu postavit na vratké nohy a přidržuje se zdí podařilo se. mu dojít ke stojanu. Třesoucíma rukama tak tak uchopil meč a když se obrátil, nikdo již v paláci nebyl… Sotva se doplazil k východu.
Náhle velmi litoval, že naletěl tomu zatracenému podvodníkovi a dal mu svého nejrychlejšího koně. Když pochopil bezvýchodnost své situace, přimotal se k nejblíže stojícímu koni a pokusil se nasednout. Neměl na to však sílu, neměl žádnou sílu. Chytil se tedy zuby za hřívu a přitáhl se do sedla slabýma rukama.
Probudil se v něm instinkt velikého bojovníka, velikého panovníka.
– Kde je? – zařval panovník na nedaleko stojící vojáky.
Ale ti se’báli vyslovit jediné slovo a jen kývnutím hlavy naznačili směr, kterým se uprchlík vydal. Panovník se za ním pustil. Cítil, jak mu s
každou minutou přibývá sil. Proletěl branami města a uháněl dál, kilometr za kilometrem.
A najednou mu to došlo: „Bože! Dvacet let jsem neseděl v sedle! Dvacet let jsem před sebou neviděl koňskou hřívu!
Dvacet let jsem v ruce nedržel meč! Dvacet let jsem na své tváři necítil vítr!“
Najednou za sebou uslyšel dávno zapomenuté zvuky. Dupot koňských kopyt a nadšené výkřiky se stále přibližovaly.
Stovky jeho válečníků jelo za ním se vztyčenými meči a volali: „Ať žije náš panovník!“
Když k němu dojeli, zjistili, že se válí na prašné cestě a svíjí se v záchvatech smíchu.
– Ty jeden podělanej lékaři, ty jeden zatracenej bastarde! Vážně si zasloužíš pytel zlata!
Příběh druhý.
Jeden čas jsem pracoval v organizaci, která vykonávala různé služby pro bývalou nomenklaturu.
I když už všichni byli dávno na zaslouženém odpočinku, stejně do naší organizace přicházeli s nafoukaným výrazem.
Měli velice okázalou ztepilou chůzi jako malé dítě, které se podělalo do kalhot a dávno už na to zapomnělo. Jedním slovem, jako když slezl z koně, ale zapomněl si mezi nohami sedlo!
Každého jsme naprosto dokonale znali.
Jednou kolega ukazuje prstem na jednoho pacienta a říká:
„Ten člověk je zdráv.“ Nevěřil jsem tomu, protože jsem ho dobře znal. Byl to bývalý ministr, který již několik let trpěl rozvinutou formou Parkinsonovy choroby. To je postižení mozku, jak jistě víte, že?
Jeden ze symptomů této nemoci se na pacientech projevuje v naprosté absenci mimiky. Obličej je jako maska.
Po tom, co jsem ho důkladně prohlédl, došel jsem k závěru, že je skutečně naprosto zdráv. Začal jsem se jej ptát: „Kde a jak jste se léčil?“
Vyprávěl mi o nějakém „Chrámu“, ale mám-li být upřímný, tak jsem tomu tehdy nepřikládal žádný význam. A i když jsem si všechno důkladně zapsal, stejně jsem to po nějaké době zase úspěšně zapomněl…
Další rok jsme při preventivních prohlídkách zjistili, že se k němu připojili ještě čtyři vážení staříci. Několik let trpěli nevyléčitelnou chorobou a dnes byli naprosto v pohodě.
Ukázalo se, že je ministr – důchodce, poslal na léčení tamtéž, kde se sám vyléčil.
Teď jsem měl skutečně v hlavě brouka. To vše se mi nějak nehodilo do mých norem pohledu na svět, které jsem si během několikaleté praxe vytvořil.
Tentokrát jsem se na všechno podrobně vyptal a vše si důkladně zapsal. Jak se ukázalo, v horách je Chrám přívrženců ohně, kam každých čtyřicet dní přijímají skupiny lidí toužících po uzdravení, hlavně v létě, protože v zimě se tam nedá dostat.
Rozhodl jsem se tam vydat a na vlastní oči se podívat, jak probíhá zázrak uzdravení. Rozhodli jsme se tam vydat s mými přáteli: režisérem a televizním operátorem. Pracovali v celorepublikové televizi a dělali pořad „Svět kolem nás“.
Ve stanovený den jsme se v noci dostavili na místo srazu.
Naše auto odjelo. Slíbili nám, že obstarají transport k dalšímu přesunu. Najednou se dozvídáme, že tím transportem mysleli osly. K Chrámu vede horská cesta dlouhá 26 km a musí se po ní jít buď pěšky, nebo jet na oslu. Jelikož jsme ale přijeli nejpozději ze všech, zbyli na nás tři jen dva osli. Zahájil jsem agitační útok a povídám: „Chodili jste někdy po horách pěšky, pojďte si to zkusit.“
Operátor byl velmi objemný muž vážící 130 kg, mající pět podbradků a obrovský pupek. Avšak nehledě na to všechno zůstal v něm ještě kus romantické duše. Proto jsme většinou hlasů úspěšně překonali první překážku. Naskládali jsme na osly veškerou aparaturu a vyrazili jsme. Jako první jsem začal fňukat já, protože jsem měl obuv do města, která.se velmi rychle prodřela. Začaly mě bolet nohy. Ale stejně jsem šel a přemýšlel: „Když se uzdravili tak vážně nemocní, pak když budu pozorně poslouchat a zapíšu si každý recept, bude ze mne ve městě znamenitý lékař.“
Když jsme ušli deset kilometrů, sedl si operátor na zem doprostřed cesty a povídá:
– Konec! Klidně mě zabijte, ale já se vracím.
Začali jsme jej přemlouvat:
– Jaký je v tom rozdíl, kterým směrem jít? Zpátky budeš muset jít těch samých deset kilometrů co dopředu. Tak to už je lepší jít dopředu! Přemluvili jsme ho.
Dorazili jsme někdy o půlnoci. Rozmístili nás. Další den nás vzbudili v jedenáct hodin:
– Prosíme vás, abyste v našem chrámu nehřešili, kdo nesplní naší prosbu, bude nám pomáhat s hospodářstvím – nosit vodu. Jak se ukázalo, v tomto chrámě se považovalo za hřích chodit zamračen. Proto jsem si hned všiml mnichů. Na rtech mají neustále takový lehký úsměv a rovnou – nejrovnější postavu jako cypřiš, mám-li být přesný, jako kdyby spolkli klacek.
Takže se musíme stále usmívat. Vše jsme vyslechli, chvíli se usmívali, ale za dvě minuty zvítězil starý zvyk z města chodit s kyselým a věčně nespokojeným obličejem.
A vůbec, čekal jsem, že spatřím pozlacené kupole, tady jsou jen malé roztomilé domečky a to je vše. Je fakt, že u nich stále hoří oheň. Klaní se před Sluncem a ohněm. Chrámu se ale rozhodně nepodobají.
Vše se stalo tak, že mniši našli místo, kde zpod země vyvěrá přírodní plyn a tady na vrchu skály se rozhodli založit svůj
Chrám.
Ptal jsem se jich:
– Kdy začnete přijímat nemocné a určovat diagnózu? Kdy je začnete léčit? A co nezjišťuji. Ukázalo se, že tady vůbec nikoho nepřijímají a neléčí. To byla pro mě první rána.
Další problém byl náš transport. Osly si vzali jejich majitelé.
S takovým nákladem jako máme my, se moc daleko nedostanete. A dostali nás!
Nejen to, že jsme se ocitli v chrámu, kde nikdo nikoho nikdy neléčil a ani se k tomu nechystá, ale my odsud nemůžeme ani odjet! A ještě ke všemu musíme chodit s přiblblým úsměvem na rtech, když všechno uvnitř zlostí jen vře! Všiml jsem si, že na mě operátor upřel zrak, jako by se k něčemu chystal.
A režisér dodal ironicky na mou adresu:
– Kam jsi nás to přivedl, ty jeden nešťastnej učence?…
A jak mi bylo?!!
Pak začalo představení. Najednou šlo asi patnáct lidí ze třiceti pro vodu. Taky se na mě dostalo, protože… No sami dobře víte proč!
Nezbývalo než jít pomáhat s „hospodářstvím“. Přes šesti set metrový vertikální skalní převis to bylo šest set metrů a pak po serpentinách
4 km tam a 4 km zpátky. To jsme šli včera v noci toutéž cestou?! Málem jsem potratil, když jsem to viděl! Dokážete si to představit? Nejen, že je ta vertikální stěna vyšší než věž Ostankino, ale my jsme chvílemi šli po kládách zatlučených do skály. Tato břevna měla funkci padacího mostu, jenž měl zabránit nepříteli v přístupu do Chrámu. Musel jsem donést šestnáct litrů vody a dalších pět kilo ještě vážil džbán. Dohromady jsme museli po té cestě do kopce dotáhnout 21 kg. V takových podmínkách je nejpohodlnější nést náklad na hlavě. Tehdy jsem poznal, k čemu je páteř skutečně určena.
Páteř má zajistit, aby nám hlava nespadla do kalhot!
Poprvé jsme se vydal na cestu a vrátil se mezi čtvrtou a pátou hodinou velmi unavený, ale pro každý případ s úsměvem na tváři. Najednou ke mě přistoupil jeden z mnichů a povídá:
– Dojděte, prosím, pro vodu ještě jednou.
– Proč?!! Já už pro ni byl!!! A nehledě na to že jsem muž, začínám z té hrůzy pociťovat předporodní stahy!
– Už když jste se vracel, nesl jste si s sebou hřích.
– Ne, já se usmíval, začal jsem se ze zoufalosti hádat.
Představte si, že jste právě ušli osm kilometrů a včera 26
bez snídaně, oběda i večeře… Nohy máte bolavé, oteklé, pulzující únavou a oni vám říkají: „Ještě jednou.“
– Běžte a my vám něco ukážeme.
V jednom z oken jsem uviděl pozorovatele s dalekohledem a pochopil jsem, že další zapírání nemá žádný smysl. Každého, kdo se vracel s nákladem, měl jako na dlani. Nezbývalo než jít zpátky. Šel jsem dolů a chvílemi se vzpomínkou na svou blbost jsem hlasitě řval: „A-a-a-a-a!!!“ Dostal jsem se do míst, kde je to samý idiot, který mě má potřebu
trápit!!! Teď jsem nasadil pološílený úsměv a každému, koho jsem potkal, jsem říkal:
„Usmívej se idiote, seshora tě pozorují dalekohledem! Za konzultaci mi do džbánu odlij půllitr vody.“ Teď už se v mé nádobě něco pleskalo. Chvíli jsem si poseděl, aby uběhlo trochu času a vydal se zpátky.
Tak proto se pacienti s tajemným úsměvem vyhýbali odpovědi na mou otážu, jak a čím je léčili a odpovídali: „Víte, to se těžko vysvětluje.“ Před vraty jsem se přistihl,, že se usmívám, ač je už tma. No, jedině dobře, co když mají třeba dalekohled s nočním viděním?!
Hladový a zmožený jsem se sotva dohrabal do své cely, jen co »jsem si s úlevou vydechnul a zbavil se idiotského úsměvu
(obličej už byl unavený!) a najednou jsem za zády ucítil něčí pohled. Málem se mi zastavilo srdce. Znovu se mi roztáhla ústa až k samým uším, prudce jsem se otočil a uviděl tam… Koho myslíte? Sebe!
Na stěně totiž viselo zrcadlo. Obličej byl ztrhaný, zaprášený s mokrými cestičkami potu a nepřirozeně širokým úsměvem.
A najednou na mne padla hysterie. Hlasitě jsem se řehtal a byl jsem k nezastavení. Dostal jsem křeč do tváří, břicho mě bolelo, ale přesto jsem se nemohl.uklidnit. Řehtal jsem se absurditě situace, kterou jsem si sám vytvořil.
Kvůli hluku přiběhli mí přátelé, operátor a režisér a nejdříve se také smáli, ale po tom, co se dost nasmáli, si mě začali podivně prohlížet… Každým dnem ubývalo lidí táhnoucích se s vodou. Za týden už nebyl nikdo.
Pak nás svolali a povídají.
– Děkujeme za to, že do našeho chrámu přinášíte světlo.
Jestli budete chtít vodu, můžete si jí támhle vzít.
Otevřeli dvířka na území chrámu a ukázali směrem ke kamennému domečku. Část pro hosty byla oddělena od části mnichů stěnou. Jak se ukázalo, uvnitř toho domečku byl přírodní pramen. Ten domeček postavili, aby pramen v zimě nezamrzal.
Džbán s vodou je jen speciálně vymyšlený způsob sdělení prosté skutečnosti mozkem přes nohy.
Ukázalo se, že každý, kdo přišel do tohoto chrámu, si o sobě myslel, že je chytrý, každý měl své ambice. Aby z nás dostali všechno přejaté, vymysleli si takovýto způsob sloužící k léčení namyšlenosti.
Také jsem tam přišel se svým statutem, sečtělý, nacpaný vědomostmi a
pár schopnostmi, které nikdo nemá. Oni jsou blbci a já jsem tak chytrý! Za pouhý týden se jim také ze mne podařilo dostat veškerou blbost. Za pouhý týden se jim podařilo udělat ze mne normálního člověka!
Tam jsem se setkal sám se sebou. Začali mě znovu zajímat kytičky, broučci a mravenci. Plazil jsem se po čtyřech a pozoroval jsem, jak cupitají. Zdálo se mi, že se sám cítím jako dítě.
Pak jsem zjistil, že totéž se děje i s ostatními. Všichni zapomněli na své hodnosti a nejzajímavější je, že městská mimika, která pro nás byla tak obvyklá, byly nyní považována za něco divného, neboť jsme se všichni usmívali.
Viděli jste někdy dospělé lidi hrát dětské hry? Směšné, že?
Ale my je hráli. To pro nás byl přirozený stav.
Pak jsem si začal všímat toho, co říkají lidé: „Je mi lépe.“
„Pustilo mě to.“ Spojoval jsem si to s počasím, přírodou… přeci jen jsme byli na horách! Teprve potom jsem zjistil, že hlavní tajemství se váže k držení těla a k mimice.
Čtyřicátého dne jsem přišel k představenému Chrámu a řekl mu: „Chci tu zůstat.“
– Synku, jsi. mladý a nemysli si, že jsi tu kvůli dobrému životu. Mniši kteří zde žijí, jsou slabí lidé. Nedokáží zůstat čistí uprostřed špíny. Nejsou přizpůsobeni pro život venku a jsou nuceni utíkat před těžkostmi. My jsme tu od toho, abyste mohli vzít a dále v duši nést světlo. Vy jste silní lidé s imunitou.
Začal jsem o něčem mluvit, ale nakonec jsem řekl: „Ale asi jsem z celé skupiny jediný, kdo za vámi přišel.“
– Jsi jeden z posledních.
Takže skoro všichni členové skupiny si už stihli promluvit s představeným, aby mohli zůstat. Chápete? Za čtyřicet dní jsme opustili Chrám. Po cestě jsme potkali skupinu lidí toužících po uzdravení stejně jako my před čtyřiceti dny. Zatraceně!
To jsou ale držky! Byla to tlupa lidojedů, která se na nás vrhla: Pomohlo to? Co jste měli za nemoc? Čím to léčí? Pomáhá to všem? Odpověděl jsem:
– Každý dostane, co si zaslouží!
Dívám se na nás – na ně, na nás – na ně, na nás – na ně. My se všichni usmíváme. Najednou jsem pocítil, jak se od nich oddaluji. I oni se začali stranit, jako kdybychom měli lepru. Vedle mne stál osmdesátiletý
stařík, opíral se rukama o své syny a pravil: „Copak jsme byli také takoví?“
Když jsem přijel do města, uviděl jsem tam tlupu bezcitných, lhostejných, naprosto indiferentních lidí, kteří věčně někam spěchají, aniž by věděli kam a proč. Bylo velmi těžké si znovu zvyknout na městský životní styl.
Jednou provždy se ve mně něco změnilo. Najednou jsem si připadal jako v absurdním divadle, život ve městě mi připadal prázdný a k ničemu. Bylo nemožné sě dívat na ty obličeje.
Kdybyste jen věděli, jak nepohodlně jsem se cítil! Ale vždyť ještě nedávno jsem byl úplně stejný jako oni.
