S tím, jak se teď hodně zajímám o serotonin, jeho funkci v těle a jeho opravdovou úlohu v životě člověka, ne tu, jenž je mu dnes širokou veřejností připisována (tzv. hormon štěstí a snaha o to, ho mít v těle, co nejvíce) a která je opět natolik zjednodušena, že nemůže mít u normálně smýšlejícího člověka žádnou hodnotu, tak tento příspěvek mého kamaráda ve mně hodně rezonuje:
“Neustále hledáme štěstí. Vidím to každý den, všude.
Pokud jsme smutní, třeba jen chvíli, něco musí být špatně…
Myslím, že přesný opak je pravdou.
Pokus vyhnout se smutku (nebo jakékoli jiné emoci) za každou cenu ve prospěch štěstí je ne-lidský, v mých očích.
Je mnohem rozmanitější spektrum emocí, které je třeba zažívat. Já přijímám všechny- smutek, zlobu, strach, frustraci a další. Všechny mají své místo a účel.
Nemáme být šťastni. Máme být lidé.”
– Jakub Hučík
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
