Ideomotorický trénink (představa pohybu) už je dnes celkem známá tréninková metoda, využívaná především vrcholovými sportovci hlavně u technických disciplín.
U ostatních, rozuměj nás normálních, už to tak běžné není a přitom je to mocný, mocný nástroj.
O tom, jak je náš mozek fascinující věc a síle myšlenky, představy tu už padlo několik příspěvků. Už jen to, že náš mozek tak úplně nerozlišuje mezi skutečností a představou (co je to vlastně skutečnost, že…), na čemž je ideomotorický trénink založen, skýtá netušené možnosti.
Btw. je vtipné, že zatímco tato metoda je veřejně uznávaná a akceptovaná, tak když se začneme bavit o využití vlastně úplně stejného principu například v léčení, tak to fuj a rychle pryč, to je pak už jenom pro ty divný lidi, co nosí batikovaná trika a nebo vegany 🙂
O veganech se teď ale bavit nechci. Jak využít ideomotorický trénink v pohybové praxi? Těch využití je milion.
Já osobně ho používám ve dvou případech…
První případ je, když trénuji něco hodně technického. Například stojku. Tam se soustředím na jednotlivé detaily, součástky a jejich pospojování a zároveň využívám toho, že zatímco v reálu vydržím ve stojce cca minutu, tak v hlavě to dám, jak dlouho chci, což se hodí.
Druhý případ pak je u hodně silových věcí (například shyb na jedné ruce nebo klik ve stojce) protože tam je člověk logicky ovlivněn fyzickými limity a nemůže udělat moc opakování. Takže zatímco normálně v tréninku jich dám pár, tak v hlavě jich můžu nadělat stovku za večer.
To, co chceme, je hodně. Hodně často, hodně opakování. Pak se může něco stát, změnit.
…..
Horolezec, který se pokouší zdolat novou cestu, ji má ve své hlavě už vylezenou tisíckrát. Boxer svede bitvu se svým soupeřem stokrát, dřív než vůbec vstoupí do ringu…
