Následující článek jsem četl už před lety, ale teď se na mě nějak vynořil.
Je to o rodině, která musela utéct v Rusku někam hluboko na Sibiř, 300 km od nejbližší civilizace a teď tam tak nějak žili a přežívaly. Pak je náhodou objevili vědci, přiletěli tam helikoptérou. Děti, které se narodili už v divočině, nikdy neviděli nikoho jiného. Všichni v podstatě pořád hladověli, neměli jak si vařit, protože neměli nádobí nad oheň, nic tam pořádně nerostlo atp. Drsná historka, doporučuju si to přečíst.
Co mě zaujalo nejvíc – byl tam chlapík, Dmitry, který chodil bos i v zimě, dokázal uštvat zvěř v horách, až padla vysílením (protože neměl žádné zbraně na lov), dokázal přespat v zimě (na Sibiři a naboso, v nějakých hardech) jenom na sněhu. Evidentně dobrej oddíl. Ale přesto zemřel zakrátko, co se vědci objevili, stejně jako ostatní děti. Všichni chytili nějakou infekci, na kterou neměli už od dětství protilátky a v dospělosti, přes všechny jejich výkony a schopnosti se tomu neubránili. Takže člověk dokáže neskutečné věci, ale pak ho skolí nějaká “rýmička”. Evidentně potřebujeme žít ve skupině, abychom se od mládí zocelili od ostatních.
Článek najdete tady.
