Je to něco, co je pro nás tak samozřejmé, že to ani nevnímáme. Pokud se ale na to zaměříte a trochu o tom začnete přemýšlet, tak je to neskutečně fascinující…
Ido tomu říká Kinesthetic empathy. Nevím, jestli je to nějaký oficiální název nebo si to takhle prostě pojmenoval, ale to je vedlejší.
Jde o to, že pokud například chytnete do ruky tyč nebo tužku nebo cokoliv, tak se ta věc stane vaší součástí. Vaší prodlouženou rukou. A vy můžete cítit a vnímat okolí skrze toto prodloužení vašeho těla, úplně stejně, jako by to byla vaše ruka.
Nemusí to být jen spojení tyče a ruky, ale třeba tričko, které si oblékneme, to je jedno, cokoliv.
Absolutně neuvěřitelné, že dokážeme vnímat okolní realitu skrze propojení s externími objekty, tak jako by byly naší součástí, když je to naším záměrem.
Zkuste vzít do ruky první předmět, který vám padne do oka, soustřeďte se a přejeďte s ním například po nějaké nerovnosti. A teď po tom samém místě přejeďte prstem….
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
