Jedna moje známá nedávno provedla velice zajímavý experiment.
Pracuje jako učitelka na základní škole a je taková hodně kreativní, takže pořád dětem vymýšlí různé hry a soutěže.
Nevím úplně proč, ale jednou ji napadlo, že bude dávat dětem za odměnu, když něco udělají dobře nebo něco vyhrají, kostkový cukr. Prostě takový ten klasický bílý rafinovaný cukr v kostičkách. Ano, to čisté bílé zlo, které je prý osmkrát návykovější než kokain a heroin a může za většinu problémů moderního světa.
Než ji všichni ale společně odsoudíme jako příšernou lidskou bytost, která dělá z malých dětiček závisláky a ničí jim jejich zářnou budoucnost, pojďme si počkat, co z toho vzešlo.
Jak se dalo asi předpokládat, tak ze začátku propuklo mezi dětmi nadšení a mohly se přetrhnout, aby ukořistily a nasbíraly co nejvíce kostiček. Hltaly je jednu po druhé a plnily si kapsy, aby měli zásobu i na doma. Klasika.
No a po dvou dnech…už nic. Děti přestaly jevit o kostičky zájem, sem tam si někdo jednu zobnul, ale nikdo už se nepřetrhl, aby nějakou získal, natož aby si s nimi plnil ústa či dokonce kapsy. Dnes je situace taková, že ve třídě na stole leží volně přístupná miska plná kostkového cukru a nikdo si jí ani nevšimne, natož aby se jí dotknul.
Nechci z toho vyvozovat nějaké závěry, nejsem žádný odborník. Jen mi to přišlo zajímavé.
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
