Nikdy jsem neměl a nemám nějak extra silné nohy. Spíš naopak. Na dřep si často nakládám míň než holky okolo, ale snažím se.
Protože jsem je bral jako svoji velkou slabinu, snažil jsem se s tím něco udělat. Můj přístup byl, že jsem trénoval nohy silově v podstatě třikrát týdně. Výsledky nebyly nic moc, v podstatě jsem stál pořád na místě. Bylo to asi moc a nezvládal jsem to se vším tím dalším okolo uregenerovat. Tak jsem změnil přístup a začal je silově trénovat pouze jednou týdně (nepočítám lokomoce, vlastní váhu a podobné věci). Nejdřív jsem se toho dost bál, že to není dost, ale po tom, co jsem se začal každý trénink zlepšovat a posouvat výš (a to trvá doteď), jsem usoudil, že to bylo dobré rozhodnutí.
Pointou tohohle napínavého příběhu je, že je důležité zhodnotit váš trénink, zda vás posouvá vpřed a nebát se případně udělat změnu, klidně velkou.
PS: rozhodně tím netvrdím, že trénovat nohy jednou týdně je ta jediná správná cesta a jsem si jistý, že to časem zase změním, až mi to přestane fungovat.
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
