Často slýchám, abychom se vyhýbali negativním myšlenkám, že mohou přitáhnout tu negativní situaci k nám. Efekt ale může být jiný.
Jednou z nedílnou součástí tréninku samurajů byla meditace. Meditace o smrti. Samuraj si sám sebe představoval, jak ho někdo rozsekal mečem, jak leží na bojišti a v sobě má zapícháno šípů, že vypadá jak jehelníček. Vizualizoval si okamžik smrti. Pocity. Obrazy. Zvuky.
A právě tohle z nich dělalo válečníky, kteří se smrti nebáli. Protože už ji znali, prožili ten okamžik mnohokrát předtím, takže není čeho se bát. A jenom ten, kdo se nebál zemřít paradoxně v souboji nezemřel (no ale asi to nefungovalo pokaždé…). Nic samuraje ale nezastavilo, nelimitovalo, naopak.
Stoikové měli podobnou praxi – představovat si, co bude, až přijde něco špatného. Jak se s tím vypořádat, co dělat, jak se u toho budu cítit. Máte peníze? Představujte si, co se stane, až o všechny přijdete. Děláte stojku? Co když se vám něco stane se zápěstím (hahaha) a měsíc, dva, tři to vůbec nepůjde?
Efekt podobné praxe byl možná trochu jiný – jednak vážit si toho, co mám. Protože na 100 procent existuje někdo, komu se to stalo. Někdo, kdo takhle žije každý den. Jednak se smířit s tím, že situace se může změnit každou vteřinu vašeho života. A podle stoicismu, pokud je něco, co nemůžete ovlivnit, nemá cenu se s tím stresovat.
Co když nebudete mít co jíst? Kde spát? Až nepoteče teplá voda? Jak to zvládneme a jak se zachováme? No nějak to dopadne, to jak se zachováme ve skutečnosti nikdo neví, dokud ta konkrétní situace nenastane .
Nicméně jako praxe to není špatné – negativní vizualizace. Doporučuju.
