Určitě jste už někde slyšeli, jak se říká, že naše tělo, respektive naše buňky, se za sedm let kompletně obnoví a my tedy máme každých sedm let vlastně úplně nové tělo.
To je nejspíš pravda na úrovni atomů, ale u buněk to tak úplně neplatí.
Ano, buňky neustále zanikají a znovu vznikají. Některé rychleji, některým to trvá déle. Například buňky vašeho GIT se obnovují každých pár dní (prý tři), takže až se zas někdy přiotrávíte v lokální čínské restauraci, tak si můžete v práci rovnou dopředu vzít třídenní volno. Stejně tak jaterní buňky regenerují velice rychle, protože se neustále musí vypořádávat s náložemi toxinů. Červené krvinky vydrží čtyři měsíce, některé bílé zas jenom několik hodin, kostra cca deset let a tak dále, a tak dále.
Oproti tomu ale třeba u ledvin budete mít štěstí, pokud se vám obnoví jednou za život. Některé neurony, například ty v mozkové kůře, jsou nenahraditelné nebo vaše srdce zůstane nejspíš alespoň z půlky stejné až do vaší smrti.
Vždycky mi vrtalo hlavou, jak na to vlastně vůbec přišli…
No, ukázalo se, že díky válce.
Nukleární výbuchy během studené války vypustily to vzduchu obrovské množství radioaktivního materiálu ve formě carbonu 14. Ten pak v kombinaci s kyslíkem vytvořil oxid uhličitý a tím se dostal do všech živých tkání, včetně buněk a DNA. No a vzhledem k tomu, že buňka nemůže změnit svoje DNA během života, tak podle koncentrace carbonu 14 v jednotlivých buňkách se dala určit délka jejich života.
