Ido jednou mluvil o tom, jak bereme svůj život, schopnosti a pohyb jako samozřejmost. “…proč se hýbat, protože můžeme. Protože až to nepůjde, budete se modlit ke všem bohům, aby to zase šlo.”
Velká pravda. S tím, jaký já mám dnes životní styl, s tím, jak stojím na rukou 3 roky skoro každý den a jsem zvyklý, že moje tělo funguje (Bruce Lee zaplať) a hýbu se několik hodin denně.
A pak přijde zranění (trochu jsem přehnal nový prvek na kruzích) a najednou se nemůžu opřít o ruku. Nestál jsem na rukou 10 dní a fakt mi to chybí. Ono se to zahojí, mám asi namožné vazy v zápěstí, ale bude to trvat.
ruka v sádře
Nemůžu dělat stojky – to je prkotina. Představte si, že nemůžete chodit, že nemůžete vstát ze židle nebo nedej bože jste upoutaní na lůžko.
Dříve nebo později naše schopnosti pomalu zmizí a stáří nám začne odebírat to, co dneska bereme za normální.
Není to normální, je to jenom otázka času, kdy budeme vzpomínat, jaké to bylo, když…
Važte si každého okamžiku, kdy máme něco, co není úplně garantované – kdy můžeme. Kdy můžeme stát, chodit, běhat, smát se a stát na rukou. Příště, až uděláte podobnou věc, až se pohnete tak, jak vám to dneska přijde normální, tak si uvědomte, jakou máme kliku, že můžeme.
“Protože až to nepůjde, budete se modlit ke všem bohům, aby to zase šlo.”
