Existují dva typy lidí.
Ti, co řeší problémy hned, jak nastanou a ti, co se jim vyhýbají, dokud to jen jde a čekají, že se problém časem nějak sám vyřeší.
V životě chceme být spíše ten první typ, i když se nám to třeba ne vždy daří. Ale rozhodně chceme.
Proč pak ale, když přijde zranění při sportu či při cvičení, se z nás často stává dobrovolně ten druhý typ?
Vždyť je to stejný princip…
Mám problém a buď ho řeším (více pohybu, kompenzace, rehabilitace atd.) nebo čekám, až se vyřeší sám (nula pohyb, odpočinek, sádra atd.).
Funguje obojí, ale výsledek bude rozhodně jiný.
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
