Vynikající kniha “Tribe: On Homecoming and Belonging” od autora jménem Sebastian Junger pojednává hodně o válce a hodně se věnuje PTSD – post traumatic stress dissorder. Tj. psychickým poruchám válečných veteránů. Ale zazněla tam myšlenka, kterou jsem nikdy neslyšel a která je dost šokující.
On se ten stres neprojevuje tolik ve válce, jako když se ten voják dostane zpět domů. Pak zase odjede, je bez problémů, přijede domů a šup – je problém.
Autor je bývalý válečný zpravodaj, byl v Iráku, v Bosně, Kosovu – zažil strašlivé věci, jenom z jeho vyprávění je mi fakt smutno…
Nicméně ho napadlo, že ve válce voják žije, možná poprvě v životě velice blízko jiným lidem – spí na dosah ostatních, chodí s nimi na hlídky, spoléhají na sebe, bojují spolu, dávají na sebe pozor. Veškeré stresy a hrůzy mu pomůžou zvládnout ty ostatní a on zase jim.
Žije jako dřív – v kmeni. Má kolem sebe neustále hodně lidí a sdílí s nimi dobré i hodně zlé.
A pak přijede domu. Do svého domu, kde má možná ženu a třeba děti. Nejenom, že život změnil smyl, po té, co viděl – ale je najednou strašně, strašně sám. Na všechno je sám. Kolem něj nespí 15 chlapů, v autě jede na nákup sám. Je sám – v dobrém i zlém.
Člověk je skupinové zvíře a hodně našich problémů je způsobených tím, že žijeme sami. Na hodně věcí jsme sami.
Sice každý máme svojí sekačku, svojí televizi, svojí kuchyni a svoje auto – ale jsme na hodně věcí sami.
