Potýkám se v současné době s vcelku závažnými zdravotními problémy a je to, jako ostatně vždycky, velká škola.
Nastanou chvíle, kdy se třeba začnete znovu učit chodit. Není to nic příjemného, ale máte velkou příležitost zjistit, jak ta noha a boky a páteř vlastně fungují. Protože to zkoumáte a doslova po pár dnech chodíte. To samé platí pro celé tělo – pokud vás něco imobilizuje, tak se začít hýbat je zážitek.
Je to na jednu stranu zajímavý stav – uvědomit si a na vlastní kůži cítít, jaké to je být ztuhlý. Když si nemůžete ani obout ponožku. Když vám vstát z postele trvá třeba 15 minut plných bolesti a potu.
Jsou zástupy lidí, pro které je tohle každodení realita – dlouhodobě nemocní, po vážném úraze, starší lidé. Procitnutí do téhle reality je… šok.
Ještě jednu věc zasdílím – pokud jste zvyklí se hýbat ve stoje a nejde to – dělejte to vsedě. Pokud nemůžete v sedě – tak v leže. Pokud jste měli boží rozsah a už nemáte – upravte to. Ale nepřestaňte se hýbat, pouze na dobu nezbytně nutnou. Modifikujte všechno bez jakékoliv úcty k původnímu cviku, jenom s citem ke svému vlastímu tělu. Všechno se dá změnit a často se to musí změnit.
Nicméně shrnuto a podtrženo – je to škola, která nemá obdoby. A díky tomu, jak umím se svým tělem pracovat a co znám jsem si téměř jistý, že moje regenerace je asi pětinová. Pohyb je život :).
P.S.
A neptejte se, co mi je. Nejsem úplně připravený svůj současný stav sdílet, až přijde čas, tak možná.
