Krásný rozhovor s Pavlem Kolářem, doporučuji poslechnout.
- pozorování
- vyrovnání se, či postoj se smrtí
- postižení centrálního nervového systému versus profesionální sportovci
- vrozené versus získané
- konfrontace s postižením druhých versus vlastní prožitek
- důležitost psychického nastavení při konfrontaci s bolestí
Nejvíc mě zaujal tenhle popis.
Naše končetiny se integrují do dvou základních vzorů, které vycházejí z otáčení a plazení, tzn. z lokomoce dopředné a rotační. Tyhle dva základní stereotypy tvoří grunt pro jakoukoliv pohybovou činnost v dospělosti.
Najednou dostává pohled na ještěrku úplně jiný rozměr.
Od mládí se zaobírám pohybem, možnostmi lidského těla, mysli, ducha. Do svých 15-ti let jsem aktivně hrál volejbal, pak chvíli zkoušel capoieru a nakonec plynule přešel na b-boying (breakdance), kterému se více či méně věnuji dodnes ve skupině Wegets. V poslední době tříbím své silové a žonglovací dovednosti v domácí tělocvičně skvělého žongléra Pavla Stuchlíka a parkour v místním klubu Freerun Prajzská. Několik let na sobě celoročně testuji chůzi bez bot a otužování. Ve volných chvílích trénuji chůzi po laně, s přítelkyní acroyogu a párovou akrobacii. Také vedu kroužek pro děti, kde se věnujeme pohybové průpravě. Vždy mě spíš zajímala podstata věci a výzkum dané oblasti, než soutěže. Svět, do kterého mě uvedl Petr na svých seminářích, mě den za dnem utvrzuje v tom, že to je cesta, po které chci jít a ukazovat ostatním. Učím Pohyb v Ostravě, skupinu Eta.
