Dnes jsem měl celkem vášnivou debatu s jedním fyzioterapeutem. On to teda vlastně nebyl asi fyzioterapeut, ale dělá nějaký jakože fyziofitness.
Nějak jsme pořád nemohli najít společnou řeč. On se pořád snažil všechno stabilizovat, neutrální páteř, fyziologické pozice a já mu říkal, že bych radši rozhýbával…no nedopadlo to. Nakonec jsme se tedy nějak shodli, že se neshodneme a v dobrém se rozešli.
Nesnažte se stabilizovat něco, co se hýbe moc, ale rozpohybujte to, co se hýbat má a nehýbe.
Nechci ale psát o tom, jestli měl pravdu on nebo já, chci psát o něčem jiném.
Jak jsem ho tak poslouchal, tak jsem si uvědomil jednu úžasnou věc. To jsem já před čtyřmi roky! Všechno, co říkal, všechno co ukazoval, jsem před těmi cca čtyřmi roky říkal a kázal a učil lidi já. Věřil jsem tomu všemu, tak jako tomu teď věří on.
Ale pak jsem potkal Petra Růžičku a Pohyb je život. Následně Ida a všechno moje vědění se roztříštilo a znovu složilo, akorát tak nějak úplně jinak. Začal jsem jinak vidět, chápat. Ne líp, ne hůř, jinak.
To všechno dneska mě dovedlo zpátky k jednomu článku, který Petr napsal hrozně moc dávno a živě si vzpomínám, jak jsem ho poprvé před těmi čtyřmi roky četl. Život v korzetu. čtyři roky starý článek…a přesto o tom, co je v něm napsáno, bych se dneska “hádal” s každým fyzioterapeutem do krve. To mi věřte!
Jsem vděčný za to setkání.
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
