Hodně teď pracuji na OAP (one-arm pull up) a to chce dost síly, maximální síly. Není to úplně o tom jich pak udělat deset za sebou, ale urvat ten jeden, takže podle toho taky vypadá můj trénink. Málo opakování (1-2), ale velká intenzita (rozuměj váha) a hodně sérií. Vlastně jsem za poslední cca rok neudělal víc jak 5 shybů za sebou (vůbec neříkám, že to je dobře, možná spíš naopak).
Nedávno jsme se s kamarádem v gymu trochu hecovali a došlo právě na shyby. Dal jsem jich 20 na jeden zátah a celkem v suchém triku. Jak je to možné, když jsem na to specificky „netrénoval“ a podle příruček bych na to přece neměl mít ten správný druh síly?
Důvodem může být, že za ten cca rok a půl, co na OAP pracuju, jsem nadělal tisíce různých variant shybů a to se už holt někde musí projevit. Ten pohyb mám v sobě nahraný, možná už napořád. Vím, jak nastavit lopatky, co kde vytočit a co kde zas zatočit, kdy zapnout, kdy uvolnit…není to o síle, není to o bicepsu (žádný nemám), je to o tom brutálním objemu, konzistenci a tisících opakování.
Je ale tisíc opakování a tisíc opakování. Rozdíl, jestli tu tisícovku nasbíráte v sériích po 10-20 opakováních nebo máte každé to jednotlivé opakování vydřené až na kost a se skřípajícími zuby. To je to, co vás pak donutí řešit každičký detail, neustále vylaďovat ten pohyb k dokonalosti, protože víte, že bez spojení všech těch malých součástek dohromady to nikdy nahoru nevytáhnete. A to je podle mě důvod celého tohohle snažení se o OAP. Vlastně vůbec nejde o nějaký shyb na jedné ruce (o ten časem stejně přijdete), ale o tu cestu, která k němu vede a donutí vás ten pohyb do sebe prostě vypálit navěky.
