Ať už vědomě chceme nebo nechceme, podvědomě to se sebou myslíme dobře.
To znamená, že tělo i naše podvědomí (nelze je od sebe oddělit) nám neustále dává signály, informuje nás o tom, co mu dělá dobře a co špatně.
Ať už je to dech, bolest, teplota, chlad, rozsah pohybu při cvičení, kručení v břiše, žízeň nebo třeba vzhled stolice.
Ne všechno, ale hodně z toho jsou vnější signály, což znamená, že abychom dokázali tyhle signály vnímat, tak není úplně potřeba běžet hned na testy do nemocnice, začít dělat jógu, trávit denně hodiny meditací nebo každý týden navštěvovat psychoterapeuta a být hrozně self-aware.
Nějaké z těchto signálů se hůře vnímají, ale zase se snadno měří a máme k tomu spolehlivé nástroje jako třeba teplota těla, tep nebo naše Ph.
Jiné se zas celkem dobře vnímají nebo jsou dobře viditelné, bolest, zažívací problémy, únava, vyrážka atd., ale na druhou stranu mohou být hodně ovlivňovány naší psychikou (O síle myšlenky a sugesce už tu bylo řečeno více než dost, takže vsugerování si nějaké bolesti nebo zažívacích problémů nemusí být vůbec žádný problém). Jsou tedy složitější na interpretaci, jako třeba snaha zjistit, co mi způsobilo tu šílenou bolest břicha po tříchodové večeři.
Takových signálů je spousta a určitě nejde sledovat všechny a pořád, to by se z toho člověk taky mohl zbláznit a nedělat nic jiného, než se měřit a pozorovat. Na druhou stranu dlouhodobá ignorace taky asi nebude to pravé ořechové.
Co s tím?
Najít nějakou rovnováhu. Nesnažit se řešit všechno, ale taky nechceme neřešit nic. Občas víc, občas míň, jak je potřeba. Dát na svoje pocity, intuici, podvědomí, selský rozum, říkejme tomu, jak chceme. Pak se toho dost vyřeší samo. Prostě nesnažit se být chytřejší než já sám, ale zároveň nebejt blbej.
PS: V následujících tipech se budu některým takovým signálům věnovat trochu víc podrobně, těm u kterých si myslím, že se vyplatí je občas sledovat.
