Pořád si živě pamatuju, jak moc mě zaskočilo, když Ido v jednom z rozhovorů v Just move řekl, že denně přemýšlí o smrti. To bylo pro mě tenkrát absolutně neuchopitelné. Denně myslet na smrt? Vždyť to musí být hrozně depresivní. Nechápal jsem.
Začal jsem o tom hodně přemýšlet.
Pak přišel Movement Camp a téma smrti, strachu ze smrti a strachu obecně se tam opět hojně vyskytovalo a já začal pomalu chápat.
Nedávno se mi konečně dostala do rukou kniha od profesora Koláře Labyrint pohybu (už tu o ní byla řeč) a téměř na poslední stránce knihy jsem si přečetl toto, dovolím si citovat:
“…my o smrti vůbec neuvažujeme, naopak od ní pořád odvracíme pozornost, oddalujeme jí. Není součástí ani našeho myšlení, ani našeho života. Je to něco, k čemu ani nevychováváme své děti. Otázku života a smrti řešíme až těsně před tím, než přijde, tedy tehdy, kdy už většinou nejsme v dobré kondici. Teprve v tu chvíli si uvědomujeme, jakou spoustu věcí bychom dělali jinak, takže když nás smrt obejme, máme výčitky svědomí. Je to ale právě smrt, co definuje náš vztah k hodnotám.”
A já pochopil. Především ta poslední věta…
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
