Zjistil jsem, že mezi lidma je stále rozšířená mylná představa, že vzpěrači akorát zvedají maximálně 5×5 a nemají žádnou kondici.
Kamarád mi vyprávěl, jak začal chodit do jednoho vyhlášeného vzpěračského klubu…
Přišel tam a první tréninky se jezdili akorát kruháče. Brutální kruháče. Žádné maximální váhy, nic takového. Dostali sporttestery a jelo se. Deadlifty o 50 opakováních, skoky na bednu, angličáky, shyby, všechno v šíleném tempu. Zvracení na denním pořádku.
Říkal si, ok, asi nás chtěj zpevnit, dostat trochu do kondice…
Když to takhle trvalo nějakou dobu, tak mu to nedalo a šel se zeptat hlavního trenéra, kdy teda začnou zvedat nějaké větší váhy. A ten mu řekl, že až se bude schopnej dostat na tepovku 200. Opakuji, 200! Dřív prý nemá cenu s většíma váhama vůbec začínat. Masakr.
A ono to dává smysl. Pokud chcete zvedat 200-300kg, tak se k téhle hodnotě snadno přiblížíte a je dobrý mít na to srdce připravený.
Takže tolik k tomu, že vzpěrači prý nemají kondici.
Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu.
