Měli jsme s Petrem a ostatními učiteli takovou zajímavou diskuzi. O čem byla, je celkem nepodstatné. Donutila mě ale přemýšlet. Přemýšlet o úloze učitele v životě.

Každý máme ve svém životě učitele. V dětství jsou to rodiče, učitelé ve škole. V dospělosti to pak může být třeba trenér nějakého sportu, bůh nebo různí lidé, vzory, co nás ovlivňují, inspirují. Někteří učitelé jsou daní, některé si vybíráme.

Jak si vybrat učitele?

Myslím, že spousta lidí přichází za jinými lidmi, potencionálními učiteli, s tím, že mají nějaký cíl nebo představu. Něco, co chtějí za pomoci toho učitele dokázat, změnit nebo udělat. A to je absolutně v pořádku.

Pak ale nejdete za samotným učitelem, ale za tím, co představuje. Za tím obalem, nádobou.

Málokdo jde za učitelem, aby ho učil bez ohledu na to, co to bude. Jednoduše proto, že ten člověk je učitel a stojí za to se od něj učit.

Když jsem začal s Petrem cvičit, dost z toho, co jsme dělali, jsem znal. Práce s páteří, hluboký dřep, kruhy. To všechno už bylo nějakým způsobem venku. Petrovy články na webu, videa na youtube od Ida i Idových žáků. Však jsem to všechno už rok sledoval, byl na semináři Pohyb, než jsem se odhodlal oslovit přímo Petra. Pointou je, že už jsem v tu dobu věděl, co mám dělat, když mě něco bolí, jak udělat muscle up nebo že mám dřepět, viset, vlnit. Já jsem se ale šel učit. Ne se něco naučit, ale učit. A bylo mi jedno, co to bude. Šel jsem za učitelem.

Pamatuji si ten moment, kdy jsem viděl Petra poprvé naživo na jeho semináři. Předtím jsem četl jeho články, sledoval ho na fb. Zajímal jsem se, protože mi to, co dělal a psal dávalo smysl. Ale až když jsem se s ním setkal, slyšel ho mluvit, viděl ho učit, teprve pak přišel ten moment, kdy jsem si řekl, to je člověk, od kterého se chci učit. A že umí něco na kruzích nebo stát ve stojce? To mi bylo upřímně úplně fuk.

Stejná situace, Idův seminář, Motion ve Vídni. Většinu z toho, co jsme tam praktikovali, jsem opět znal a co jsem neznal, brzo bych díky Petrovi poznal. Ale zase, nejel jsem tam kvůli tomu, abych se učil nové cviky. Jel jsem tam kvůli učiteli. A jel bych tam znovu.

Často slýchám od lidí, co se s Idem setkali, že to je ten typ člověka, za kterým by šli do války. To není náhoda, protože on má atributy vůdce, velitele. Učitel vás musí zaujmout, umět vést, umět předat svoje zkušenosti, svou moudrost. Umět učit. Hrozně těžké a ne každý to dokáže.

To je důvod, proč jsem se začal od Petra učit. Ne kvůli stojce, muscle upům nebo hlubokému dřepu.

Kvůli tomu, že on je, stejně jako Ido, učitel.

Znáte ten pocit, když jste s někým a cítíte se vedle něj úplně maličcí? Takový ten pocit malého dítěte, co má, když je se svým otcem, ke kterému vzhlíží. Pořád si dáváte pozor, abyste neřekli nějakou blbost. Visíte mu na jazyku, ať mluví o čemkoliv. Uděláte první, poslední, abyste ho nezklamali a každá, byť sebemenší, pochvala vám rozzáří oči.

Přesně takový pocit mám, když jsem s Petrem. A věřím, i když nechci mluvit za něj, že podobný pocit má i on, když je s Idem.

A není to o dovednostech, o znalostech. To je obal. I kdybych uměl všechno dvakrát líp než Petr a věděl dvakrát tolik, stejně se u něj budu učit. Protože bez ohledu na množství získaných informací a množství jednoručních shybů, on bude pořád o krok napřed. Proč? Protože moudrost, zkušenost…nějakým způsobem víc chápe, rozumí…sám vlastně přesně nevím, ale jedno vím jistě, má v sobě to něco, co stojí za to následovat.

A o tom to je. Najít někoho, mít někoho takového ve vašem životě, vedle něhož budete mít tenhle pocit. Pocit, že se pořád máte, co učit, a že se od něj chcete učit, bez ohledu na cokoliv.

Já jsem rád, že už jsem někoho takového našel.