Dneska jsem byl v takovém teráriu, kde pro se pro veřejnost vystavují rybky, ještěrky, pár želv, krokodýl a pár hadů. Fakt smutný kino.
Znáte to, koukáte na ta krásná zvířata, kolem poskakují děti, fotí si je na mobily, buší do skel akvárií… A tam jsou ti apatičtí tvorové, pospávají, tupě koukají do blba nebo se usilovně snaží navršit někam hromádku z písku a pak jí zase zbořit.
Sám úplně nevím, co mě na tom tak dostalo – bylo mi jich líto, asi ano. Ale hlavně všechna ta zvířata mají potenciál – běhat, plavat, plazit se, jsou bystrá, rychlá, pomalá, snaží se, pinoží se po zemi, loví, zabíjejí a jsou sama lovena.
Žijí.
Teď…přežívají. Jsou na živu, nikdo je neloví, ale ona taky nikoho neloví. Jenom vegetují a dokud budou ukazovat svojí pěknou zelenou kůži nebo zuby nebo tykadla nebo co, tak budou dostávat krmení a koukat do blba. A pak je vymění za jiné zvíře.
Mohou žít, jsou naživu. V jistém smyslu. Nikdo je nezakousne a nebude testovat přežití nejsilnějšího. Do přírody se tolik nechodí a tak mají ty ječící děti šanci vidět i živého tvora místo Playstation.
Ale je to život ? Měla takhle žít a takhle zemřít ?
A tak nějak mi přijde, že je to stejné s lidmi. Nijak netoužím po návratu násilí a krutosti, ale je to, co žijeme vlastně život? Byli jsme utvoření na sezení před počítačem, koukání na televizi a sledování Game of Thrones?
Žijeme v lidské zoo.
