Vzhledem ke svému pohmožděnému zápěstí jsem musel celkem razantně změnit svůj trénink stojky. Našel jsem způsob jak na to, ale pořád není to nic snadného. Ale dost mě to probralo z letargie. Jak ?
Hodně. Z pohody a klidu toho, že stojku mám “na háku”. Že ustojím 5×60 vteřin už skoro každý den. Že se zlepšuju, posunuju se, ale dost principů v těle je totálně na autopilota a nemusím na to myslet. Musím. Zase. Už jo.
Pořád se nemůžu naplno opřít o ruku v extenzi, ale s citem, pokorou a ve správném úhlu se můžu opřít o bradýlka. Nicméně mechanizmus balancování je “krapet” jiný, přes 14 dní jsem na rukou nestál, pořád to trochu bolí – výsledek je dost tristní. Po několika dnech jsem dnes “ustál” 15 vteřin. A stojí mě to dost soustředění.
Je to jako kdybych začínal znovu.
Když koukám na hodinách na svoje studenty, jak procvičují stojku, mám pocit, že jsem některé detaily přestal chápat. Protože jsem byl (a asi ještě jsem) o dost, dost dál.
Ale tohle mě vrátilo zpátky na zem a zase jsem získal trochu pokory. Ač to zní jako hrozné klišé, tak jsem za to vlastně rád – objevuju detaily, na které jsem už zapoměl a nacházím je znova. A jsem si jistý, že díky tomu budu o kousíček lepší učitel.
Takže vskutku, všechno zlé je k něčemu dobré.
