Nedávno jsem se byl podívat na přednášce Adama Ondry (český lezec). Zazněla tam spousta zajímavých věcí a Adam je fakt jeden svého druhu.
Nejvíce mě zaujala část, kdy vyprávěl o svých zraněních…respektive nezraněních. On totiž nikdy zraněný nebyl. Samozřejmě pokud nepočítáme malé bolístky, kde stačí pár dní lehký odpočinek nebo strhnutou kůži na prstech.
Možná si řeknete, ok a co jako. Ale teď si představte, že trénujete, lezete nějakých cca 18 let téměř každý den. Kolem 5 hodin denně, 6 dní v týdnu (jeden den v týdnu má prý rest day, ale moc tomu nevěřím). Navíc lezete stylem, u kterého vám už před deseti lety říkali různí experti, že za pět let nebudete moct udržet hrnek v ruce a nesejdete schody bez přidržování se zábradlí (viz. fotky- všimněte si těch super úhlů).
Říkal, že sám neví, čím to je. Možná genetika, štěstí…prý ani nedělá moc nějakých kompenzačních cvičení apod., prostě leze.
Zmínil ale věc, která mi utkvěla v hlavě. A to, že takhle leze od mala. Začínal prý cca v 6 letech. To znamená těch zmíněných 18 let postupné adaptace jeho těla na tyhle šílené úhly a divné dislokace kloubů (pouštěl tam video, jak speciálně připravoval koleno na jednu část v Silence, to je ta 9c cesta, a myslím, že by se z toho dost fyzioterapeutů a různých trenérů slušně orosilo).
Možná se za 10 let úplně rozpadne (nemyslím si), uvidíme. Každopádně je to dobrá ukázka toho, že vaše tělo může dokázat neskutečné věci, ale chce to čas. Hodně času.
