Nedávno jsem měl rozhovor s kamarádkou, který se po chvíli, jak jinak, stočil k jídlu a pití. Tak jsme chvíli řešili cukry a sóju a podobné blbosti a pak se zeptala, a co pití?
Musel jsem se nad tím chvíli zamyslet, protože jsem si uvědomil, že pití tak nějak vlastně moc neřeším. Jako voda, čaj, kafe, to je jasné. Ale množství, kdy, jak. Hmmmm, ne.
Tak jsem se tedy zamyslel a zjistil jsem, že moc nepiju. Jestli dvě, tři sklenky vody denně, tak možná i trochu přeháním (a to primárně na zapíjení různých suplementů 🙂 ). Na druhou stranu, ale dost jím, hodně ovoce, polívky, džusy občas nějaké to kafe. Přijde mi, že tu vodu tak nějak během toho dne z různých zdrojů nastřádám a žízeň nemám, tak proč bych pil.
Když jsem ji to takhle nějak pověděl, tak se úplně zděsila. Že jsme prý tvořeni převážně z vody a tak ji musíme pořád doplňovat, aby to kolovalo a když ji není dostatek, tak ji začneme zadržovat a zavodňujeme se a jsme tlustý (téměř přesná citace). Prý se má pít minimálně dva litry denně a pokud člověk sportuje, tak i tři a ideálně tahat láhev s vodou všude sebou (během naší konverzace držela litrovku vody v ruce), aby člověk mohl pořád průběžně doplňovat tekutiny….
No, nezdálo se mi to moc, ale zjistil jsem, že s argumentem “já myslím, že pít by člověk měl, když má žízeň” u ní neobstojím. Tak jsem se rozhodl, že si o tom něco nastuduji a příště ji ubiju elektrolyty, ochlazováním organismu a vyčerpáním světových zásob pitné vody. Doma jsem tedy zasedl k počítači, pootvíral všechny možné i nemožné zdroje, z kterých čerpám a začal hledat informace o vodě a pitném režimu.
Rozklikl jsem první článek a tam na třetím řádku stálo:
“Napij se, když máš žízeň.”
Geniální!
Tak jsem to zase všechno pozavíral a šel radši dělat dřepy.
