Zásadité minerály se mohou do značné míry vzájemně nahrazovat.
To znamená, že pokud máte nějakého nadbytek, tak může „zaskočit“ za kamarády, kterých je zrovna třeba málo. Takže třeba sodíkem můžeme nahradit magnesium, vápník nebo draslík a vice versa.
Úžasný mechanismus zachování rovnováhy v našem těle.
Petr teď psal o chodidlech a tím mi v podstatě nahrál na tenhle příspěvek.
Nedávno jsem se bavil s jedním člověkem, který má celkem blízko k profesoru Kolářovi a říkal mi, že to, co dneska Koláře primárně zajímá, jsou chodidla. Žádný střed těla, posterior chain nebo biceps, ale chodidla, pak kyčle a pak teprv možná něco dalšího…
Poslední dobu jsem si lehce hrál s akrobacií a skákáním všeho druhu. Díky tomu jsem začal trochu chápat funkci nohy, jak pracovat s klenbou, jak zpevnit kotník, jak to propojit se vším ostatním, aby fungoval odraz, ztlumil se dopad apod. Ohromně zajímavé, a cenné. Nějaké salto nebo makako? to vem čert. Ale to, že se mi třeba srovnala zhroucená klenba na jedné noze? Hmm.
Pochopit funkci nohy jakožto našeho propojení se zemí, je něco, čemu by člověk měl věnovat hodně času, ale málokdo to dělá. Proč taky….ono se to schová do boty, z fotky nohy na instagramu nikdy asi trend nebude (i když třeba takovej digitorum brevis velikosti tenisáku je ohromně zajímavej, mít dva kotníky vedle sebe totiž celkem dokáže upoutat pozornost) a biceps vám to bohužel taky větší neudělá.
Pokud se chcete něco dobře naučit, pak k tomu zkuste přistupovat tak, že to chcete naučit někoho jiného.
Abyste totiž byli schopni někoho něco naučit, pak to musíte pochopit, uchopit a vstřebat. Podívat se na to trochu jinak, z jiných úhlů, rozebrat na součástky a posléze složit, přemýšlet o tom…
Ve finále se to pak naučíte mnohem rychleji a lépe, než kdybyste se to chtěli prostě jenom naučit sami.
Ať už trénujete stojku, hod oštěpem, žonglování s pěti míčky či bjj, pak je dobré se připravit na to, že většinu času prostě budete dost marný.
Zabere to spoustu času a práce a „úspěch“ bude přicházet v takových divných vlnách…ne, ne, ne, ne, ANO, ne, ne, ne…
No a až se úspěch začne dostavovat častěji, tak se posunete o kousek dál a zase budete úplně mimo.
Nic nového pod sluncem, ale je dobré si to čas od času připomenout.
Už nějaký ten pátek suplementuju magnesium, protože mám pocit, že to není úplně blbej nápad. Když mi kamarád doporučil jedno kvalitní z Ameriky (kdyby to někoho zajímalo, tak tady, procenta z prodeje nemám), neváhal jsem a objednal.
Jedná se o typ magnesia v prášku, které je potřeba rozpustit a vypít. Ne tak pohodlný jako kapsle, trošku jsem se toho bál, ale tak proč to nezkusit. Musím ale říct, že moje první zkušenost byla dost drsná. Když jsem ho polknul, tak jsem okamžitě věděl, že tohle už nikdy nechci zažít. Šíleně hořký s divnou pachutí, nic, co byste chtěli zažívat opakovaně, nedejbože třeba třikrát denně.
Okamžitě jsem teda psal kamarádovi, co s tím, jestli to do něčeho míchá, sype si to třeba na pizzu nebo jestli si na to prostě musím zvyknout (vyhazovat se mi to nechtělo, nebylo to úplně levný).
Musím říct, že když mi odepsal, že jemu se to zdá sladký a chutná mu to, tak jsem byl lehce zaskočen.
Začali jsme tedy řešit, co je jinak…no a já v té době zrovna experimentoval s celkem velkýma dávkama magnesia, protože jsem se po Movement Campu cítil dost vyždímanej. Poradil mi teda, ať na dva dny magnesium úplně vysadím a pak ať to zkusím znova.
Po dvou dnech abstinence jsem to teda zkusil znova. Asi vás úplně nepřekvapí, když řeknu, že to bylo sladký jako cumel. Pachuť tam na konci pořád trochu byla, ale člověk zas nemůže čekat, že to bude jak čokoláda. Samozřejmě jsem o tom hned nadšeně psal kamarádovi.
Od té doby ho beru pravidelně už nějakých pár měsíců. Natolik dlouho, abych si dovolil tvrdit, že ta přímá úměra mezi přijímaným množstvím, potřebou (cvičení, stres a tak) a chutí nemůže být úplně náhoda. Nejsem expert na výživu, ani doplňky stravy, ani vědec, chemik, či něco podobného, ale dává mi to tak nějak smysl.
Jednoduše řečeno, pokud je chuť sladká, pak je dost možný, že mám hořčíku málo a tělo si o něj tímhle způsobem říká, chutná mu. Pokud je chuť hořká, tak už je ho asi příliš. No a pokud je ta chuť taková neutrální, tak je to asi plus mínus to, co člověk chce. Ani moc, ani málo.
Mám pocit, že naše tělo není úplně hloupý a dokáže si celkem říct, co zrovna potřebuje, jen je třeba ho trochu poslouchat.
„Dělejte víc a víc s míň a míň, až nebudete dělat nic.“
– Rasmus Olme
Silná myšlenka.
Je vidět všude.
Začínající malíř, který maluje svůj obraz do sebemenšího detailu a Picasso, který si vystačí s kruhy a čtverci…
Cirkusový akrobat, který na počátku oslňuje obtížnými akrobatickými čísly, aby skončil u expresivního vystoupení houpajíc se jen na laně…
Žák bojových umění, který používá nespočet technik a úderů a mistr, jenž vás porazí jedním…
Hudebník, který experimentuje s tisíci zvuky, aby jeho poslední píseň byla jen jeden nekončící harmonický tón…
Je vidět všude.
Ido nám na Movement campu říkal, že zívání při cvičení skrývá nejistotu v prováděné činnosti.
Nedostatek soustředění, zaujetí…zkuste popřemýšlet, jestli se vám někdy stalo, že byste zívali u něčeho, co vás opravdu vtáhlo nebo vám dobře šlo- napínavý film, kniha, hra na počítači, pohybová hra, stojka, sex…nějaká činnost, která vás bavila nebo naplno získala vaše soustředění bez ohledu na to, jak jste byli zrovna unavení…
Něco na tom asi bude.
Přijde mi, že jsme dnes všichni posedlí rovnováhou.
Neustále se snažíme mít vše v rovnováze, ať je to cvičení, jídlo, vztahy, život samotný. Máme milion balančních pomůcek, neustále se snažíme vybalancovat náš jídelníček, čeho máme málo, to doplňujeme, čeho hodně, to omezujeme…najít ten střed a tam zůstat už napořád.
Nic takového ale není. Neexistuje jedna perfektní rovnováha pro stojky nebo stání na bosu, perfektní tréninkový plán, perfektní dieta nebo perfektní vztah, perfektní práce.
Rovnováha jako taková je velice krátký moment, neustálý dynamický moment, který mizí na tu či onou stranu.
Vemte si tyč a zkuste s ní balancovat na konečcích prstů, položte si míč na čelo, udělejte stojku, prostě jen stůjte a zavřete oči…a stejné je to i v životě. Neustálé a nekončící reagování na nerovnováhu v životě…
Takže až zas někdy budete stát na jedné noze, ve stojce nebo lézt po zábradlí a někdo vám řekne, že máte dobrou rovnováhu, tak mu můžete odvětit, že rovnováhu sice nemáte, ale máte celkem slušnou nerovnováhu 🙂
Často se mi stává, že sedím a najednou chci hrozně udělat kotoul. Někde, v čekárně, na lavičce v parku, v letadle, to je jedno. Prostě se tam z ničeho nic objeví nějaká vnitřní velmi silná touha, nutkání, to udělat. Touha po pohybu.
Ale většinou to neudělám. Něco mě zastaví. Hlava, rozum, ale proč? Společenské konvence, že se to nehodí, že se to nemá? Možná, že je to něco z dětství, kdy mi mamka říkala, ať nelítám jak blázen a sedím v klidu na místě, nevím. A vlastně mě to dost pak mrzí, když o tom přemýšlím.
Jdu po ulici, vidím zábradlí, zídku a ta touha je tam znova. Ne znova, ona je tam pořád. Vyskočit, přelézt.
To dítě ve mně je a chce vylézt na ten strom a já se ho učím občas vypustit. Ne vždycky, někdy se to fakt nehodí, ale když ho pustím, pak je to ten nejlepší pocit na světě.
Je zvláštní, jak často lpíme na dokonalých podmínkách k tomu, co děláme, ať už děláme cokoliv a pokud je nemáme, tak se najednou často stáváme bezradnými. Stává se mi to často, jak u mne samotného, tak u mých žáků.
Chci dělat stojku. Zahřátí, rozcvičení, soustředění, pevný a rovný podklad, ticho v místnosti, žádný průvan a minutová stojka je na světě! Super! No a pak člověk přijde do lesa…rovnej kousek země evidentně neexistuje, hrbol vedle hrbolu, jehličí se zarývá pod kůži, vítr, zima a datel. A ze šedesáti vteřin je sotva půlka a navíc ve stylu takovýho toho nafukovacího panáka klátícího se ve větru na výstavišti.
Chci driblovat s tenisákem, ale místo krásně rovné betonové podlahy mám hrbolaté gumové cosi, co způsobuje, že s každým odrazem se tenisák vydává absolutně náhodným a často i absolutně nelogickým směrem odporujícím všem fyzikálním zákonům. A…v tu chvíli jsem ve hře! Ono totiž driblovat na rovným umí každej (a kdo ne, tak se to rychle naučí), ale umět udržet míček v chodu na skalnatým útesu za burácející vichřice je trošku jiný kafe.
Díky těmhle „nedokonalým“ podmínkám se můžeme rozvíjet, zlepšovat a učit se být kdykoli připraveni na cokoli. K čemu je vám 60s stojka, když stačí, abyste neměli své oblíbené trenýrky a už ji nedáte. K čemu jsou mi akrobatické triky, když je nezvládnu bez svých nike air bot nebo gymnastického koberce…to můžou být dobré nástroje a často nezbytná součást tréninku, učebního procesu, ale nikdy by se neměly stát nezbytností.
Dokonalé podmínky v normálním světě neexistují, tak je možná dobré na nich nelpět za každou cenu a jít si občas udělat pár kotoulů na tu štěrkovou příjezdovou cestu před barákem. Beztak to v hloubi duše chcete zkusit, přiznejte si to 🙂