Rubrika: Mé myšlenky na blogu

Ido Portal Movement Camp 2019

Letošní Movement Camp (dále jen MC) byl pro mě pátým v pořadí (na blogu najdete reporty z ostaních akcím tady je můj první ze Singapore). Z toho plyne, že počáteční nadšení z cestování, Thajsko a tak, trochu vyprchalo – je fajn, že je to v Thajsku, ale pro mě za mě to může být třeba na Rujáně nebo v Brně a zas tak moc se toho nezmění. Resp. ano, budu to mít blíž.

„Zeptejte se sami sebe. Proč chcete být někdo, když můžete být nikdo?“
Dudi Malka

Jíst, spát a učit se

Praxe, procvičování, výuka, kamarádi, komunita… Jíst, spát a učit se a to opakovat týden v kuse. Na jednu stranu je MC pro mě tak trochu rutina – součást mojí práce, protože to beru jako práci a součást svého rozvoje. Na stranu druhou – je to čím dál tím lepší.
Jsme si s kamarády z Mentorshipu stále bližší, znám je roky, vidíme se každých pár měsíců a proléváme spolu krev, pot a slzy, máme (skoro) stejné problémy, touhy, hodnoty, řešíme naše studium, naše studenty a naší praxi. Máloco vás tak sblíží. A pak je tady naše společná praxe s Idem – jdeme dál a dál, dostáváme se do míst, kam mě to nikdy ani nenapadlo.

Letošní Movement Camp

Letos nás bylo na Movement Campu celkem 170, rozdělení do pěti skupin. Pět subjektů a pět učitelů – Ido, Shai, Odelia, Dudi a Eran. Každý den byly dvě lekce po třech hodinách, plus jedna relaxační, která trvala hodinu. Takže 7 hodin denně celkem, plus večerní přednášky a Q&A. Vyjímkou byl druhý den, kdy byly lekce tři (9 výuky hodin celkem). Bylo to fajn, dříve jsme měli 3 lekce každý den, teď s novým formátem bylo více času na odpočinek, takže přes obědovou pauzu se dalo fajnově regenerovat. Někdo si povídal, někdo byl u bazénu, moje volba byla každý den 30-60 minut spánku navíc. MC trvá 7 dní a únava se nastřádá. Není to jenom únava fyzická, já jsem relativně zvyklý na podobnou zátěž, ale když přijede “normální” člověk, tak je druhý/třetí den rozlámaný a je rád, že chodí.

Kvalita výuky byla, jako to ostatně bývá vždy, naprostá špička. Není nikdo, kdo to má tak dobře srovnané, vyzkoušené, zábavné a zároveň hluboké, s obrovským přesahem. Málokdo tuší, co je vlastně Ido Portal Method a i když jsem o tom napsal už hodně písmenek a pokoušel jsem se to nějak popsat, stále mi to nějak utíká. Nedokážu to jednoduše popsat, takže možná tomu pořád nerozumím.

„Když vezmete tři krásné barvy a smícháte je, tak pokaždé dostanete divnou hnědou…“
Rasmus Ölme

Je to pro mě výuka, studium, život. Nedává mi úplně smysl jet na Movement Camp a tam dělat kruhový trénink – 50 angličáků, 30 shybů a 20 výpadů, to celé 5x a na čas. To není výuka, to je dřina, možná vám s něčím pomůže, možná ne. Ale není se na tom co učit, prostě to přežijete. Možná ne. Třeba potřebujete ještě větší a lepší „kondici“ (ale co to vlastně je, že ano).

Drily, které se učíme jsou unikátní – nenajdete je na Google, ani v žádné knize, protože jsou originální. Oni je vymysleli, dali dohromady, naučili se je učit, vymysleli postupnou metodu výuky. Je to úplně nové.

Učíme nové věci, mechaniku, myšlenku, styl pohledu na problém. Na problém, který jsme vlastně nikdy ještě neviděli, nevšimli se ho, proto jsme ho nemohli ani začít řešit. Inu, má svůj důvod, proč jsem s Idem tak dlouho (a doufám, že ještě dlouho budu). Nikdo se na problematiku pohybu takhle nedívá. A není to ani ta kombinace věcí – o to tu vlastně vůbec nejde, to jsou jenom nástroje.

Rasmus na jedné přednášce řekl, že když vezmete tři krásné barvy a smícháte je, tak pokaždé dostanete divnou hnědou…. Takže stojky, capoeira, gymnastické kruhy a dřepy vám nedají Ido Portal Method. Dostanete “divnou hnědou”…

Všechny lekce na MC byly fantastické, je to materiál na měsíce, možná roky studia. Pro mě to není dovolená ani nové zábavné drily, které mi umožní díky Instagramu “nalákat” pár dalších studentů, protože “…hele co děláme, to nikdo nedělá, je to zábava, vypadá to jinak, všichni se smějou, přijďte taky…”.
Je to součást velké hádanky a pro mě to znamená další měsíce práce, než to pochopím, osvojím si to a budu to, možná, schopný učit.

Velká lekce

Moje zcela jistě největší téma, které se mnou letos pohnulo byla výuka Dudiho Malky, takto Idova učitele jógy. Jeho výklad je vždy zajímavý, ale zároveň tak trochu strašidelné. To, co nás učí je podle jeho vlastních slov Hatha Yóga, ale takovou jsem nikde nezažil.

“Jóga není o asánách, jóga není o flexibilitě, mobilitě ani o síle, jóga není o uvolnění. Jóga není o zdraví, není o dechu. Jóga je o poznání sama sebe.”
Dudi Malka

První den se nás Dudi zeptal, kolik z nás procvičovalo materiál, který nás učil loni. Nezvedlo se moc rukou, ani já jí taky nezvedl. Nemohu říct, že jsem to dělal 5xtýdně, něco jsem neprocvičoval vůbec. Tak se usmál, chvilku mlčel a pak nám řekl něco v tom smyslu, že tam není od toho, aby nám dával “cukrátka”. Ukazoval nové věci, když neumíme ty staré. Lidé dnes loví zážitky – další semináře, další knihy, další podcasty a více informací se automaticky rovná lépe. Což on takhle dělat nechce, protože to je lež. Nástroje, které nám ukázal patří k základním a pokud je nemáme osvojené, tak nám ty pokročilé, které měl připravené na letos, mohou ublížit. Takže učit nic jiného nebude.

Musím říct, že jsem dlouho necítil takový stud – zklamal jsem ho (tedy nejen já, ale i spousta ostatních). Může a má to svoje důvody, proč jsme to nezařadili do svého režimu, ale to není podstatné. Prostě jsem to nedělal a on nás to učil. Fakt, že Dudi byl na čtvrtém Movement Campu a postupně nás učí, je sám o sobě dost podstatný. Ido by nepřivezl někoho nebo něco “jen tak”. Má to svůj důvod – takže to je důležité.

“Když si něco přečtete, tak ten tok znalostí je zvenku dovnitř. A pak to někomu můžete vykládat, ale je to informace z venku. Ale pokud sáhnete do svého nitra a tam najdete odpovědi na otázky – pak to je moudrost.”
Dudi Malka

Z Dudiho lekcí, z toho, co nám řekl, citoval nebo vyprávěl, by se dala napsat samostatný článek. Nebo víc článků. Možná kniha. Moudré, rozvážné, velice vyzrálé – inspirativní. Člověk z něj tu moudrost cítí. Jako ne, že si něco přečetl a teď nám to papouškuje – TO je on. To, co nám říká, to je z podstaty jeho bytí.

Dudi mě letos neskutečně ovlivnil. Takže jeho materiál procvičuji, uvidíme, jestli to dám rok (do dalšího MC). A taky jsem zvědavý, co to se mnou udělá, jestli něco. Ale i kdyby ne – evidentně je to důležité, můj učitel to tak vidí, takže já to budu dělat.

“To, co potřebujete není něčeho dosáhnout, něco zlepšit. Potřebujete zastavit něco, co ve vás už teď je.”
Dudi Malka

Eran

Eran má už od pohledu zvláštní auru – je to bývalý voják (jako ostatně každý z Izraele), specialista na boj zblízka, stále trénuje v Izraeli nějaké tajné speciální jednotky, má černý pás v BJJ, ale hlavně je to praktik. Je vidět, že toho má za sebou hodně a nebyl to jenom trénink. Praxe. Boj. A kdo víc, co ještě.

Jeho lekce jsou podobné – relativně málo teorie, hodně praxe. Učil nás už vloni, letos jsme lehce navazovali na minulou látku. Byly to principy, techniky, dovednosti z BJJ a zápasu, Kombinoval to do jednoho flow, jednoho scénaře, který nás učil. A občas to proložil nějakou „historkou z podsvětí“, ze které vás mohlo i v tom Thajském horku mrazit. Pro mě hodně zajímavá je jeho metodologie výuky, jak vysvětluje a procvičuje, jakým způsobem ukazuje. 3 hodiny praxe, minimum teorie. Nikdo z nás nepochybuje, co ten člověk dokáže – je to dobře naolejovaná živá zbraň.

Témata

Každý z učitelů měl vlastní téma, ale pro mě je to více a více propojené – není to BJJ, grappling, tanec a koordinace a floorwork.

Pohyb.

Je to obrovská propojená množina, kde se témata navzájem podporují. Někdo vidí v tom, co učí Shai “koordinaci a tanec”. Ale ona učí to, na čem se dohodnou s Idem, spoluprací s ním tom, možná to má určitou vnější formu, ale co je za tím? Jeden kluk z Indie se mě ptal, jestli máme v Mentorshipu taky tu látku, co Shai učí. Ten tanec. A já jsem mu říkal, jako jo, máme, ale počkej, to není úplně tanec. To jsou určité kombinace úderů. Jako cože?!? To je taková koordinační hádanka, ne? No ano, je. Ale stejně jako tohle z venku vypadá jako koordinační hádanka a něco jiného jako moderní tanec neznamená, že to neučí určité dovednosti, které člověk použije v boxu nebo při grapplingu.

To je možná to, co z venku asi nikdo nevidí – to, co to vlastně je. Vypadá to nějak, ale je to možná…úplně něco jiného. Jinak obsah lekcí – Ido učil něco, Shai něco, Eran něco, Odel něco… Ale pro mě to byla v podstatě všechno výuka boje, resp. dovedností, které se hodí v bojových uměních. Není žádné tajemství, že Ida tohle hodně baví a považuje boj za velikou pohybovou hádanku. Pokud nestudujete bojová umění, interakci dvou (možná více) lidí, tak nemůžete tvrdit, že studujete pohyb. Tohle je OBROVSKÉ pohybové téma. Na druhou stranu – pokud si vezmete boxerské rukavice a začnete mlátit do lap nebo do pytle, tak to z vás neudělá boxera. Pevně veřím, že studium boxu je něco jiného.

Na úplně prvním setkání všech účastníků na MC, Ido řekl “…pokud chcete být výborný bojovník, musíte vybojovat tisíce a tisíce bitev. Ale pokud se zraníte v bitvě číslo 57, tak se už nikdy možná nedostanete do bitvy 110…”. A jak trénovat boj, dovednosti pro boj, aniž se člověk zlikviduje?

“…pokud chcete být výborný bojovník, musíte vybojovat tisíce a tisíce bitev. Ale pokud se zraníte v bitvě číslo 57, tak se už nikdy možná nedostanete ani do bitvy 110…”
Ido Portal

Tlukot 170 srdcí

Každý den jsme měli před obědem hodinu takové relaxační praxe – s Martinem Kilvádym a Rasmusem Ölme. Střídali se obden a byla to příjemná změna, bylo to ve velkém sále s dřevěnou podlahou a cvičili jsme všichni, tj. těch 170 lidí najednou. Někdo by to nazval “dynamická meditace”, někdo “qigong”, každopádně to bylo více odpočinkové, než zbytek lekcí. A stala se mi tam zajímavá věc – někdy třetí den, kdy už jsem byl trochu unavený a opotřebovaný, jsme se po nějaké době na Martinově lekci měli složit na zem a chvilku se tam válet. Pak se zastavit a spočinout. A já jsem se zastavil na boku s uchem na zemi. Všichni leželi, všichni odpočívali a najednou jsem to slyšel – tlukot 170 srdcí.


Byl to zvláštní pocit, velká jednota a propojení a ačkoliv to zní asi hodně “ezo”, bylo to příjemné, zajímavé a hodně objevné.

 …a hurá do práce

Teď je Movement Camp 2019 je za mnou, jak jsem psal materiálu zase na roky. A to je ta věc – „…prostě to dělat…“. Dál a dál, postupně po kouskách rozplétat to jemné předivo pohybu, tu pavučinu, kterou utkal sám život. Čím více jsem s Idem, přemýšlím, hýbu se, dýchám život, tím více mi to připadá, jako když zalévám půdu. Když budete trpělivý, postupně, pomalu se voda začne vsakovat. Třeba to bude měsíc, třeba rok, třeba pět let. Postupně se voda dostane hlouběji pod povrch, dosáhne kam má a pak něco začne klíčit, zapouštět kořeny a časem ze země vykoukne něco zeleného. Nedá se to uspěchat, většina toho není vidět, protože se odehrává někde ve tmě, ale děje se to. Člověk to nemusí vidět, ale může tomu věřit a pak se ten proces stane. Vyroste rostlina nebo strom, něco, co tu nebylo a teď tu je.

„Učitel tady není od toho, aby vám poskytoval komfort. Naopak. Má vás vyvést a vytrhnout z komfortní zóny, musí něco rozbít, aby mohl postavit něco nového.“
Dudi Malka

Tři změny

Tohle je lehce zkrácená verze toho, co jsem poslal našim studentům. Tři velké změny, které začnou platit od dubna 2019, jsou tak zásadní, že je chci sdílet i tady veřejně.

Přátelé,

nastal čas udělat několik změn v tom jak cvičíme. Ač jsem si vcelku jistý, že většina z vás bude mít zprvu odmítavou reakci k tomu, co se dočtete dole, jsem přesvědčený, že je to správný směr. Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem si to rozmyslel, uvážil, vypočítal varianty a pak se finálně rozhodl. Zároveň jsem všechno probral se svými učiteli, něco jsme upravili, něco změnili, co bylo potřeba.

Pohyb je život je škola

Systém, který učíme, je skutečnou školou pohybu. Čím déle se v tom orientuji, jak vidím výsledky jednak na sobě, tak na ostatních, jak studuji a učím se, tím víc je mi to jasné. To, co učíme, ve své úplnosti a celku, nemá obdobu ani konkurenci. Je to unikátní škola, jedinečný materiál a curriculum, které máme od Ida (a podle kterého fungují všechny školy Ido Portal Method na světě) vede studenta od relativně jednoduchých prvků až po velice komplexní materiál, ať už fyzický nebo mentální. Dneska je to skutečné, praktické studium pohybu – spíš by se dalo říct univerzita pohybu. Definovaný materiál se máte možnost naučit za 4-5 let práce. Let, ne týdnů ani měsíců, roky studia, dřiny, opakování a frustrace z toho, že něco zase nefunguje. A zároveň roky zábavy, pokroku, možností a objevů, o kterých se vám dříve ani nesnilo. Možnost se u Ida učit a zároveň to předávat dál, Vám, našim žákům, je pro mě privilegium. Na druhou stranu to není jednoduché – neučíme podle Youtube, neinspirujeme se z Instagramu, neděláme jenom zábavné lekce. Jezdit za Idem znamená veliké náklady a oběti (o kterých se vám taky nesnilo :).

První změna

První změnou je délka trvání lekce. Z minimální délky 90 minut změníme výuku na 120 minut. Když jsem před 5 lety začal cvičit a sám učit, stanovil jsem hodinovou délku. Nicméně velice rychle mi došlo, jak je to málo. Takže přišlo 90 minut. Někdo protestoval, někdo ne, někdo pochopil, někdo ne. Teď přichází podobná změna – 90 minut je prostě málo. Pokud chceme učit s kvalitou a obsahem, co nám diktuje Ido, potřebujeme víc času. Všechny školy Ido Portal Method na světě, tj. všichni žáci z mentorship skupiny, přecházejí na 2 hodiny. U nás takhle už dlouho učí Michal v Ostravě, stejně tak Kryštof v Brně.

Všechny skupiny s výjimkou Gama a Delta (z důvodu pronájmu v Sokole) budou od dubna (tj. nový semestr) trvat 120 minut. Některé se sloučí dohromady, některé začnou dřív, některé budou končit později.

Změna na dvě hodiny nám umožní to samé, co změna na 90 minut – víc času na učení, procvičení a ve finále – lepší postup. Výsledky. Pro mnohé z vás je to zásadní změna, vnímám to stejně a ostatní učitelé také, proto tomu chceme věnovat patřičnou pozornost a uděláme všechno proto, abychom vám s tím pomohli.

Druhá změna

Druhou změna je cena za lekce a výuku. Se změnou na 120 minut se cena  za lekce navýší z 300 na 400 korun. Respektive – ona se nenavýší, je to pořád 200 korun za hodinu, stejně jako to bylo před 4 lety, kdy jsem začal učit. Už nějakou dobu je moje firma plátcem DPH – nechtěl jsem to, je to pro nás všechny nevýhodné, ale je to daň za úspěch.
Protože jsem nechtěl cenu zvednout, nepřišlo mi to vlastně morálně správné, tak jsem to DPH platil ze svého, nepřenesl jsem to na vás, jako na naše studenty. Není správné podvádět, někdo tu policii, školy, požárníky, silnice a nemocnice platit musí a já se rozhodně nechci téhle povinnosti vyhýbat (bydlím v Čechách, tak tady platím daně).

Změnou z 300 korun na 400, a zároveň z 90 minut lekce na 120 lekce, ve finále stejně cenu nezvedám. DPH máme ve finále skoro ve všem – ať už jde o jídlo, benzín, auta, počítače nebo oblečení. Tuhle daň vždycky zaplatí koncový zákazník, jenom já jsem jí do teď platil ze svého. Což se ukázalo jako chyba, ale byl jsem krapet naivní.

Změna v ceně ale bude a to v mém případě – moje lekce budo dražší, tady cenu zvedám. Cena za jednu mojí lekci bude 500 korun.

Třetí změna

A pak ještě taková drobnost – v současné době už nebudu dělat semináře. Žádné. Měly své místo v čase a prostoru, ale teď už to dělat nechci. Pokud vám jde o dlouhodobý efekt, o systematickou práci a změnu studentů, tak to není dobrá cesta. Udělal jsem za ty roky stovky seminářů, na které přišly tisíce lidí. V jedné době jsme dělal 6 seminářů za měsíc (nechápu, jak jsem to mohl zvládnout…).
Chci soustředit svojí pozornost na náš systém, na naší výuku. Na svoje vzdělávání, na výuku dalších učitelů a na naše studenty.

Proběhne ještě několik změn, ale ty už nebudou tolik vidět (změna je život). Ještě jednou bych rád zmínil, že jsem si na 100% jistý, že děláme dobře a jako v mnoha jiných případech změníme naše okolí.

Pokud máte jakýkoli dotaz nebo připomínku pište na můj email – na petr@pohybjezivot.cz. Nebo dejte vědět svému učiteli a promluvte s ním.

Děkuji za Váš čas a pochopení

 

Tipy z Batcave jsou u konce

Když jsem začal před dlouhou dobou psát na Facebooku příspěvky a označovat je s #tipzbatcave, netušil jsem, kam to povede. Psal jsem každý den, měl jsem v hlavě obrovské množství informací, které jsem chtěl sdílet. Měl jsem potřebu sdílet. Psal jsem každý den a vydržel jsem to přes 3 roky.

Začátky

Nejdřív to bylo na Facebooku, věta nebo dvě. Někdy malý článek. Komentoval jsem videa a sdílel cvičení. Nebylo to pro každého a ani jsem to tak nezamýšlel. Ale tipy bylo populární. Hodně populární. A pořád jsem psal každý den. Psal jsem o kliku na prvním kloubu prstů, motýlím dřepu, ukázal jsem žížalu (dokonce i superžížalu). Naučil jsem hodně lidí „číšníka“ (od té doby to půlka národa nezná jako šálky, ale jako číšníka, je vidět, odkud). Jsou to roky staré věci, ale dneska je spousta, spousta lidí cvičí. Psal jsem o běhu, síle, alfa a omega vlkovi, šermu a o józe, kolagenu, bolesti kolen a loktů, prevenci a destrukci, antifragilitě i HRV, jídle, Buteyko dýchání, superpotravinách, pokoře, transformacích , před 3 lety jsem psal o Sahamanu (tenkrát jsem ho měl ze Srí Lanky, teď je tu všude), o Fighting Monkey a stojce… Sdílel jsem hodně věcí a často, jako to dělá můj učitel Ido, jsem dával lidem poklad přímo před ně. Někdo to našel, někdo ne. Většina ne. Velké svaly, abs a návod na super zadek je dneska úspěšnější produkt (což jsem ale stejně dělat nechtěl).

Prostě jsem psal o všem, co mi přišlo zajímavé, důležité, neznáme. Některé „tipy“ měli stovky sdílení a tisíce shlednutí. Velká popularita.

A mega práce… Byly doby, kdy jsem pár minut před půlnocí seděl před klávesnicí a zoufale jsem koukal na prázdnou stránku (umělcovo dilema…), probíral jsem se  knihovnou, zpytoval svědomí, prohlížel zápisky ze seminářů. Někdy to byl dost stres, ale chtěl jsem dostát závazku. Skoro nikdo to nechápal, jak to můžu vydržet, ale přišlo mi to tenkrát jako dobrý nápad. Psal jsem i na Methorship setkáních s Idem, v průběhu dovolené, na Vánoce i na Nový rok.

Produkt

Po 231 dnech (a 231 tipech, které jsou pořád na Facebooku, jenom je nikdo nevidí, protože je Facebook dovedně schoval, ale kdo hledá, najde) jsem díky té obrovské popularitě a velkému usílí, které si málokdo dokáže představit, změnil koncept. Rozhodl jsem se, že „tipy“ budou produkt a budu je prodávat na svém webu. Nečekal jsem tak negativní ohlas, když jsem dostával zprávy a emaily s tím, jak chci jenom „rejžovat“ a vydělávat prachy. Cenná zkušenost to byla, nicméně jsem to udělal. Nebylo to nijak masivně populární, ale kolem stovky předplatitelů jsem měl víceméně neustále. Nikde jsem nedělal reklamu, prostě to tak nějak žilo svým životem a občas si někdo něco objednal. Pokud vím, nikdo nic podobného v Čechách zatím neudělal. A tak jsou články z různých zdrojů pořád víceméně marketing, který má na ten který web nebo službu upozornit (se vším, co k tomu patří).

…a teď to končí

Po 3 letech a něco pramen vyschnul. Už mě to nebaví, nemám na to čas ani sílu a už mi to ani nepřijde jako dobrý nápad. Byla to velká škola a cenná zkušenost. Dost lidí v průběhu času usoudilo, že je to dobrý nápad a taky začalo psát tipy – s jiným označením, jiným číslováním, ale objevilo se dost „klonů“. A postupně, po pár dnech nebo týdnech končily. Není to vůbec legrace, psát každý den. Ba ani každý týden.

Postupně jsem psal jenom na „tipy“ a už mnohem méně veřejně dostupné články. Nebyla síla a ani inspirace, všechno pohltily „tipy z batcave„. Posledních pár měsíců mi vydatně pomáhal Michal Štefek a Petr Vojtíšek. Popsali hromadu znalostí a zkušeností, jiný pohled na věc prospěl a chvilku to ještě fungovalo. Zatímco někdo má návod na bicepsy a plochá bříško, u nás se řešila špatná funkce štítné žlázy, optimalizace mozku nebo speciální drily na periferní vidění.

Ale máte jeden zdroj energie a ten se dělí na spoustu pramínků – na rodinu, kamarády, práci, trénink, myšlenky, čtení a psaní, jinou tvorbu, filmy atd. A já jsem víc a víc cítíl, že se tomu nechci věnovat, že bude lepší ten pramen zastavit a použít ho na něco jiného. Ono taky před 3 roky jsem měl 60 studentů. Dneska jich máme přes 250. A já chci rozvíjet nejen sám sebe, svoje učitele, ale i svoje studenty a to bere taky energii. A dneska radši přemýšlím o tom, jak zlepšovat naší komunitu, než plánovat, co budu psát na tipy. A to platí pro spoustu dalších oblastí.

Bylo to moc dobré

Paradoxně mi psalo hodně lidí, že přestali „tipy“ sledovat, protože to bylo moc. Moc často, moc kvalitní, moc hluboké úvahy, které ani nestačili do druhého dne zpracovat a uź jsem na ně valil další. Taky dobrá zpětná vazba.

Upřímně mě už nebaví zásobovat veřejnost hromadou informací, které už stejně dostupné jsou, jenom si je nikdo nehledá. Některá témata jsou pro mě hodně vyčerpaná (stojka nebo dřep, vlastně nevím, proč bych o tom ještě měl něco psát – všechno tam je). Chci se věnovat právě těm, co hledají, hledají víc a hlubší úrovně. A to jsou dneska moji žáci. Informace nejsou znalosti a už vůbec ne moudrost. Informací je všude kvanta, stejně to nidko nechápe…

Co s tím dál?

Všechny tipy jsou pořád na webu, mazat je nebudu, ale jak se k nim dostat? Nevím, něco se s tím stane. Je to hodně článků, přes 1000, takže jenom se tím prokousat je dost práce, natož si z toho něco odnést… Možná udělám nějaký jednorázový vstup, moźná z toho udělám nějakou knihu nebo něco, ale teď nevím. Chci se věnovat jiným věcem a „tipy“ už dosáhly svého zenitu. Takže díky, byla to jízda.

Král je mrtev, ať žije král!

 

Moje přednáška na TEDx Prague

V listopadu jsem si dal přednášku před zatím největším publikem na TEDx Prague. Poslouchalo mě tam naživo kolem 1200 lidí. Mluvil jsem, jak jinak, než o pohybu.

Musím říct, že týdny před tím jsem byl super nervózní – nevěděl jsem, jak to pojmou. O čem vlastně mluvit, jakou myšlenku předat. Nebylo to vůbec jednoduché, začít mluvit, bez úvodu a představení k lidem, kteří mě neznají. Mluvím před lidmi skoro každý den, měl jsem před sebou 300 i 600 lidí, ale tohle bylo
poprvé o pohybu, o Ido Portal Method, o dřepu  – ne o bezpečnosti a o počítačích. Nicméně na pódiu to už bylo OK, jakmile jsem se postavil na ten červený koberec, tak chladná krev a klidná mluva. Tři propocená trička v zákulisí ale jasně dokazovala, že jsem byl nervózní až na půdu Fóra Karlín.

Přednáška je k dispozici na Youtube (a fotky jsou na Flickru), snad se Vám bude líbit.

Rozhovor na „Proti proudu“

Před nějakou dobou jsem měl tu čest si popovídat na podcastu, který se jmenuje „Proti proudu“. Bylo to velice příjemné, pohodové odpoledne a v klidu bychom mohli hovořit další hodinu. Nebo dvě. Mluvilo se mi hodně dobře a řekl jsem věci, které jsem ještě nikde nesdílel. Často dost osobní a dost vnitřní pocity. Postupně jsem se dostal do situace a pozice, kdy už mi je jedno, jestli se mnou někdo souhlasí a už vůbec nemám potřebu někoho přesvědčovat, lákat a konvertovat. Kdo chce, poslouchá, kdo ne – je mi to jedno.

Rozhovor najdete na všech možných podcast aplikacích a nebo tady.

Po bitvě

Určitě znáte takové to „…po bitvě je každý generál…“. Což o to, možná jo. Ale ne každý má koule na to, aby přiznal chybu. Web je plný návodů na to či ono. Najdete interaktivní průvodce po všem možném. Návody a tutoriály.

Nadšené příručky a sdílení úspěchů, samo-potvrzení si toho, či onoho. Všichni jsme nadšení, jak dneska něco funguje a fotíme se při a po, akci, cvičení, hubnutí, jídle…

Ale víceméně nikdo nenapíše za 5 nebo 10 let – byla to chyba. Fakt sorry, ale to, jak jsem byl ze začátku nadšený z XY (dosaďte si cokoliv – dýchání, gymnastiku, Greek race, strečink, posilování, otužování, hladovku, jezení nebo nejezení všeho možného), byla to chyba, protože jsem tomu vůbec nerozuměl. Dneska mám zničené XY (opět si doplňte – kyčle, klouby, štítnou žlázu, metabolizmus, páteř, játra, zuby, nadledvinky), ale skoro nikdo o tom neví, protože o tědle „fuckupech“ se nemluví a nepíše. Na Instagramu nejsou, ale zasloužily by vlastní kategorii. Pár let to bylo super a pak najednou bum – a už to vůbec super nebylo.

O začátcích píše kde kdo. O těch koncích víceméně nikdo. Takže opatrně.

Přemýšlejte a nevěřte počátečnímu nadšení, ať je to kdokoliv. Za kvalitou je většinou čas. Hodně času.

Až to nebude potřeba…

Před nedávnem jsme se s učiteli bavili o tom, co komu jde a nejde, a Petr to rozsekl moc pěknou úvahou, která si zaslouží být sdílena.

 Každému něco chybí. To je normální. Nenormalní je na tom pracovat, až to chybět nebude.

Taková banální věta, která v sobě skrývá spoustu potenciálu. Všiml jsem si, že většina lidí, které sleduji na Instagramu, se kdysi naučila nějakou dovednost a teď ji pořád opakují v různých drobnějších nebo výraznějších variacích. Samozřejmě nemůžu vědět, co ještě dalšího dělají, co se na Instagramu neobjeví. Možná ty ostatní věci nechtějí dávat veřejně a schovávají si je pro sebe, aby nespadli v očích svých kolegů. Nevím. Každopádně sleduji gymnasty, ti dělají jen cviky z gymnastiky. Lidi z baletu dělají jen balet. Fotbalisté hrají fotbal. Atd. O to víc si vážím lidí, kteří dělají i jiné věci mimo jejich disciplínu, aby se zlepšili ve své disciplíně. Třeba Lomachenko, žongluje, chodí po rukou, řeší Schulteho tabulky, pracuje s jemnou motorikou, periferním viděním a kdoví co ještě. Evidentně to funguje extrémně dobře.

Ta diskuze potom pokračovala dál a Petr řekl.

Každý jednou dojde na nějakou křižovatku.

Což je ta lepší varianta. Dělám nějakou disciplínu, vnímám, jestli to někam vede nebo ne, tím se dostanu na  křižovatku. Udělám odbočku, odejdu od toho a začnu na tom pracovat jinak, případně na něčem jiném, co mě posune dál.

Já jsem mu kontroval:

Mám pocit, že většina lidí dojede na kruháč a už z něj nevyjede.

Vnímám to u mnoha lidí v mém okolí, kteří se rádi hýbou, nebo dělají nějaký sport. Jejich pohyb se nezlepšuje, spíš naopak. Dojeli na kruháč, je jim na něm dobře a tak krouží. Nejhorší je, že třeba ani neví, že na něm jsou, něco jako matrix.

Udělejte si revizi času, který věnujete pohybu ve víře, že vás zavede k tomu, co je vaším cílem. Je jedno jestli je to vyhrát olympiádu, nebo si vyčistit hlavu. Protože možná jste na kruháči a ten vás dál nedovede.

Na závěr poznámka k zamyšlení. Všimněte si, jak jsou dnes v oblibě kruhové tréninky. Podobnost z výše napsaným není náhodná.

Rodiče, děti a pohyb

Jestli máte děti, tak dříve nebo později budou mít nějaký kroužek či aktivitu. A vy je tam budete vodit nebo vozit, minimálně nějakou po dobu než je vybavíte klíčem a vyšlete je na cestu samotné. Pak je otázka, co budete tu dobu dělat, než kroužek skončí. Já se vždycky hýbu nebo chcete-li, cvičím. A vždycky jsem mezi ostatními rodiči sám.

V Sokole

Rozárka chodila dvakrát týdně do Sokola, jednou týdně jsem tam s ní chodil já, podruhé manželka. Vylezl jsem na ochoz, ze kterého se dá sál sledovat, nasadil jsem si sluchátka a následovala hodina protahování, stojek, uvolňování ramen, vln s páteří, prostě něčeho, co jsem buď měl v programu nebo jsem cítil, že potřebuji (a zároveň to nezlikviduje Sokolovnu nebo někoho kolem).

Hýbal jsem se opatrně, v klidu, abych nikoho včetně tam pobíhajících dětí nezranil. Tu a tam jsem kouknul na Rozárku, jak dole hopká, zamával jí a pokračoval jsem v krasojízdě. Jediné, co jsem k tomu potřeboval bylo náhradní tričko, protože to původní většinou dost navlhlo :).

Rozárka docvičila, já taky, oba jsme se převlékli a hurá na večeři domů.

Měl jsem takovou ambici, rozhýbat ty rodiče kolem – člověk nepotřebuje moc, aby se rozhýbal. Možná to náhradní tričko a trochu místa. Ale tu ambici jsem si nenaplnil – obličeje většiny rodičů zůstali ozářené lehce namodralým světlem z mobilů a tabletů, pár jedinců si četlo, někdo sledoval děti dole. Nutkání se hýbat odolali naprosto všichni. Zřejmě velice rezistentní skupina.

Na tanečkách

Ve stejnou dobu jsem s Rozárkou chodil jednou týdně do divadla Ponec na „tanečky“. Byla to nějaká taneční průprava pro děti, mně se to celkem líbilo, Rozině taky, různě se tam váleli po zemi (základ na náš floorwork :), poskakovali na hudbu, tancovali. Stejný scénář – náhradní tričko, sluchátka a hudba. A hodina rozvoje – jsem schopný si pustit hudbu nebo podcast, začít dělat vlny s páteří nebo improvizaci rukama (učíme na hodinách, přijďte) a… A přestat po 30ti minutách.
Když učím „páteř„, každému vysvětluji, že tomu musí dát čas. Hodně času – pak to začne dobře fungovat a začnete mít jiné schopnosti. Takže 30 minut vln s páteří – to je denní dávka (a někdy mnohem víc). Ano, chce to hodně času – jako všechno. Zaručené a osvědčené postupy na 5 minut nemám :).
Ale ten čas jsem, byť takhle na kroužku, měl. Ale zase jsem se tam hýbal sám – rodiče seděli, koukali do svých malých přenosných počítačů a trvali na tom, že u toho musí sedět. Asi hodně práce. A určitě málo pohybu.

Mám málo času

Univerzální výmluva na víceméně cokoliv :“…mám málo času“. Chápu to – hodně pracujeme, hodně koukáme na Facebook a hodně usínáme u seriálů. Fascinuje mě, kolik epizod a seriálů někteří moji známí zvládnou nakoukat. Hodiny a hodiny, desítky a stovky hodin. Ale na pohyb čas nemají. Jasná preference.
Nicméně zpět k tématu –  když odvedete svoje děti na kroužek, na fotbal nebo hokej, tanec nebo do Sokola – jak využijete ten čas? Posloucháte podcasty? Audioknihu? Čtete si?  Vyřizujete emaily? Nebo si v klidu, v příjemném dopaminovém rauši, sjíždíte Facebook nebo mladšího bratříčka Instagram?

Nebo ten čas využijete a za tu hodinu si konečně rozhýbáte svoje ztuhlá záda nebo ramena? Posunete trochu dál nějakou dovednost? Můžete třeba hodinu meditovat. Ale ani meditace většinou nezahrnuje zírání do mobilu. Nebo stůjte hodinu na jedné noze. Jako vážně, zkuste to, je to celkem sranda.

Lepší nebo horší

Nejsem nijak výjimečný, jenom mě dneska pohyb baví víc, než sedět a pasivně konzumovat zprávy a fotky. Netvrdím, že jsem nějak lepší, když cvičím nebo se jen tak hýbu. Moje časová investice do vlastního tréninku je trochu extrém. Chápu rodiče, že si chtějí trochu odpočinout. Mám sám potomka, někdy je to fuška, chápu. Kdysi jsem dokonce napsal článek „jak cvičit na mateřské dovolené„,  abych rodiče trochu povzbudil a rozhýbal je. Ale člověk musí primárně chtít. Musí chtít víc něco, než něco jiného.
Protože čas není problém, čas se dá najít třeba v Sokole nebo na kroužku tancování. Prostě nechceme.

 

CrossFit verze 2.0

Greg Glassman způsobil tím, že založil CrossFit celkem revoluci. Jistě, něco jako kruhový trénink existovalo před vznikem CrossFitu, ale ten správný recept na úspěch namíchal až Glassman. Ať už je to prostředí, svaly (a to, že nejsou z CrossFitu, to je fuk, stejně zapózujem) a tetování, fakt, že skupina dohromady něco „protrpí“, kombinace těch správných ingrediencí způsobila, že CrossFit je mega úspěch. Nicméně CrossFit se mění a nejsem si úplně jistý, že je to k lepšímu.

Evoluce

Od roku 2000 proběhla velká evoluce a ten, kdo cvičil „tenkrát“, tj. někdy lehce po roce 2000, by to asi poznal, ale byl by hodně překvapen. Stal se z toho velký business, velké hnutí, celosvětový fenomén, který nejde přehlédnout. Já mám ke CrossFitu veskrze kladný vztah, dal jsem tomu dost svojí energie a času, ale to bylo  v době, kdy to skoro nidko ještě neznal (psal jsem o tom už tady).

Vrcholový závodníci jsou neskuteční, před jejich kapacitou se musí smeknout klobouk.  V druhém kroku se ale musí člověk zamyslet, jestli mají skutečně tak dobrého dealera nebo jsou taková anomálie, že to přežijí a ještě pořád drží pohromadě. A budou držet ještě nějakou dobu (nebo ne, kdo ví).

Profík nebo amatér

Viděl jsem programming mnoha CrossFit tělocvičen, viděl jsem jak cvičí, díky seminářům i pravidelné výuce jsem mohl spatřit hodně těch, co dělají CrossFit. Nemůžu říct, že bych byl nějak ohromen… Spíš naopak. Určitě zvednou víc, určitě vydrží mnohem víc než já. Ve WOD budou rychlejší, silnější a udělají obecně víc opakování, sérií, zvládnou to za kratší čas. Já jsem WOD nedělal roky. Podle všeho, co se člověk v CrossFitu dozví, jsou víc fit. Protože takhle se v CF hodnotí být fit – mít silný motor. Být juggernaut, proběhnout zdí, oklepat se a běžet dál. Protože stopky běží dál.

Ale pohybové schopnosti? Klidně to zopakuji – nejsem nijak ohromen, spíš naopak. To, co jsem viděl, je schopnost zatnout zuby a „projít zdí“. Drtit opakování jedno za druhým, ramena a kolena vem čert, v podstatě cokoliv vem čert, hlavně, že budu první. Což je taky dobré ocenit – zatnout zuby umí. Hýbat se? Nic velkého.

Určitě je nutné rozlišovat schopnosti a trénink amatéra nebo profíka. Problém je, že ten rozdíl tam zas tak moc nevidím, dělá se to na „Games“, tak je to CrossFit = budeme to dělat na tréninku.

Test

Jedním z testů, o kterých se kdysi mluvilo – a kterým jsem se oháněl i já – vezmete dva lidi, jeden je specialista třeba na hokej, druhý dělá CrossFit. Dáte jim zadání. Pokud to bude zase hokej, tak ten, co dělá CF nebude nejlepší, ale nebude úplně „levej“ (no ale, bruslí se v CrossFitu? ). Ten, který dělá ten hokej, bude asi zcela jistě lepší, o tom žádná.
A pak vezmete další aktivitu, kterou nedělá ani jeden a ten, co dělá CF bude zase celkem ok, u hokejisty není výsledek tak jistý, záleží na aktivitě. No a jestli bude ten test CrossFit, tak je ten výsledek celkem jasný, vyhraje ten, co dělá CrossFit (protože na to peklo, zvané CrossFit nebyl nikdo připravený).

Ale ono je celkem otázka, jak uděláme ten test, že ano. Pojďme si připomenout Glassmanova slova – jeho definici fitness.

Fitness ve 100 slovech

„Jezte maso a zeleninu, ořechy a semínka, trochu ovoce, málo škrobu a žádný cukr. Udržujte váš příjem na úrovni, která bude podporou pro cvičení, ale ne pro tělesný tuk. Nacvičujte a trénujte hlavní cviky: pozved, přemístění, dřep, tlaky, nadhoz a trh. Stejně tak zvládněte základy gymnastiky: shyby, kliky na bradlech, šplh na laně, kliky,  leh-sedy, zvednutí do stojky, piruety, přemety, rozštepy a výdrže. Jízda na kole, běh, plavání, veslování atp. rychle a tvrdě. Pět nebo šest dní v týdnu tyhle elementy promixujte v tolika kombinacích a vzorech, jak vám kreativita dovolí. Jednotvárnost je nepřítelem. Cvičte krátce a intenzivně. Pravidelně se učte a hrajte nové sporty. “

Greg Glassman

Pohybové schopnosti

A teď mi řekněte – jak často cvičíte na CrossFitu piruety? Jak moc se věnujete  stojkám (jako stojkám, ne té parodii u stěny)? Ani nepředpokládám, že se často vyučuje „press to handstand“, zvednutí do stojky z předklonu? A jak často se na CrossFitu učíte nové sporty? Pravidelně?
Nemyslím – vzpírání, pozvedu, miliardy shybů a dřepů, kliku a muscle-upů na kruzích nebo na hrazdě, angličáky – jistě. Hodně a často. Protože to má „největší“ přenos, „…silní jsou obecně užitečnější a je těžší je zabít…“ a podobné pohádky.

Piruety? V tom se závodí? Přemety? To bylo na „Games“? Rozštěp? Hohohoho… Nové sporty? Kolik nových sportů jste v rámci CrossFitu obsáhli?

Ale tohle je, ale spíše možná byl CrossFit.

O čem jsem mluvil, když jsem psal o tom, že nejsem ohromem? Koordinovat tělo, schopnost pracovat s rytmem, oddělovat jednotlivé části těla od sebe, pracovat s páteří, dokázat pracovat se segmenty těla, umět se uvolnit a generovat tenzi, rozvíjet oči a schopnost vidění, postřeh i rychlost, umět kombinovat i improvizovat, hýbat se jen tak, reagovat nejen na podnět svého, ale i na podnět cizího těla (tanec nebo boj)… To je pro mě možnost pohybovat se, rozumět pohybu a svému tělu. Schopnost na základě daného úkolu změnit svoje tělo a splnit zadání. Na Games jsou věci, co se dají počítat, vyhodnotit. Proto tam asi nikdy nebude gymnastický most nebo schopnost zatancovat kus z Labutího jezera – protože to vyhodnotit nebude objektivní.
A je tohle důvod to necvičit?

Určitě mám jiná měřítka – učím a sám cvičím Ido Portal Method, CrossFit už jsem přestal dělat někdy v roce 2011. Ale jak řekl Ido „…pokud se alespoň jednou týdně necítíte jako idiot, děláte něco špatně…“. Učíme se hodně nových věcí, velké množství součástek, ze kterých se dá poskládat něco nového, jiného. To, co cvičíme jsou univerzální pohybové schopnosti. Každý týden přijde něco trochu jiného a ten efekt je velice univerzální tělo a hodně pohybově chytrá hlava.

Nedávno jsem dočetl Labyrint pohybu, knihu rozhovorů s profesorem Pavlem Kolářem. V jednu chvilku jsem měl pocit, že se tam popisuje Ido Portal Method. Ta shoda aktivit a schopností, kterou profesor Kolář popisuje, je zarážející. To, co jsem o odstavec výše vyjmenoval, tam všechno najdete. Ale Ido nedělá rehabilitaci ani terapii, rozhodně ne cíleně.

CF v. 2.0

Jak jsem už psal, CrossFit jsem dlouho dělal a pak toho nechal ze dne na den. Nicméně to, co dělám dneska – Ido Portal Method –  je pro mě v podstatě CrossFit verze 2.0. Mnohem univerzálnější, použitelnější, udržitelnější. A v určitých aspektech splňuje to Glassmanovo zadání lépe, než možná dnes CrossFit sám.