Technika ? Síla ? Dovednosti ? Šlechetnost ?
Ne. Srdce. Duše. Záměr. Jsem si naprosto jistý, že pouliční bitkař, co si dá dva tři panáky, rozbije si o hlavu popelník a začne mávat rukama bude velká výzva pro kohokoliv, kdo sice dělá půl života karate, ale normálně se nepere.
Aby člověk bojoval, musí bojovat. Chtít ublížit. Žádné množství obratnosti, precizních úderů, kondice nebo nazvedaných kilogramů tohle nezmění. Já byl vždycky „technik“ – makal jsem na super technice a různých dalších atributech, ale až později mi došlo, že se hlavně musím rvát.
A to se mi nechtělo – jednak mi vadilo, když mě někdo mlátil do nosu, jednak jsem pokaždé pociťoval divné zábrany, když jsem někoho měl praštit já. Asi civilizační choroba…
Mohl jsem si o tom přemýšlet, nosit „mimikry“ v podobě triček, boxerských rukavic nebo nože, ale já nejsem bojovník. Neumím jiným ubližovat a zatím jsem se to nenaučil.
Za pár dní má Connor McGregor další zápas, Ido ho učí fintičky, ale to, co ho naučit nemůže je spirit, víra, srdce válečníka. To srdce je klíčová věc – můžete se hýbat jako bůh, ale v ringu vás rozsekají na kusy, pokud toho druhého nechcete zdemolovat, ublížit mu. Tohle v sobě musíte mít.
Bez toho to nejde.
