Roky učím stojku, ať už na pravidelných lekcích, na dálku nebo na seminářích. Pokaždé vysvětluji, jak ideální stav je vyvažování pouze v zápěstí, tj. celé tělo je jeden kus, přepadává zepředu dozadu a vyrovnává se a zachycuje jenom v v zápěstí. Na to je potřeba mít pevné tělo a silná předloktí (a prsty), velkou plochu ruky. Protože když to neuděláte takhle, začnete rebalancovat někde výš. Začnou se vám hýbat boky, nohy, prostě něco nahoře. A čím výš to je, tím hůř. Stojka bude fungovat i za jiných podmínek, ale není to tak efektivní.
Včera jsem trénoval stání, koukal jsem na stromy a prostě stál. To je v poslední době něco, co mě hodně baví a nalázám tam spousty tajemství. A došlo mi, že je to jak stojka – ideálně rebalancujete (protože padáte úplně stejně dopředu a dozadu, jako ve stojce) dole. Co nejníž. Pevná a silná chodidla, zbytek váhy a těla „ideálně“ spočine na nohou a může odpočívat. nemusí se unavovat tím, že rebalancuje. Čím horší budou chodidla, tím víc musí ten balanc dělat „něco“ nahoře.
Buď vám ten proces bude unavovat boky, kolena, záda nebo vás bude bolet za krkem. Ale vlastně stačí…dobře stát. Dobře spočinout. Dát chodidlům tu správnou funkci – aby dokázala stát.
Byl to můj další „aha-moment“, chápal jsem a věděl, proč a jak mám stát a co chodidla, ale ta paralela, a hlavně ten fakt, že to bude fugovat, ale ne úplně ideálně, mi nikdy nedošel.
