Všimněte si někdy, jak se chováme k dětem.
„Neběhej. Seď v klidu. Neskákej tady, ten byt není tělocvična. Nehopsej po tom gauči, to není trampolína. To nedokážeš v klidu sedět?“
Dospělí vlastně postupně zařídí, že děti takhle zestárnou. A budou jako oni – sedět, nehýbat se, ztrnule zírat (třeba na televizi) v pozici, které nikomu neudělá dobře. Sezení ve škole tomu jenom nasadí korunu. Postupně jim zakazujeme pohyb, doma (tam se to nesmí), na ulici (to je nebezpečné) a na hřišti je to jenom na chvilku. Hlavně je to místo, kde se „můžete“ hýbat. Nějakou dobu. Pak se musí domů.
Dřív jsme měli hříště všude – dneska je to relativně malý kousek země, bez trávy (ta je všude kolem a běhají tam psy nebo tam není vůbec, je tam asfalt a jezdí tam auta) a s čím dál tím víc bezpečnými prolézačkami. Hezky to vytváří návyk na to, že se cvičí na nějakém místě, ideálně v posilovně nebo fitku. Prostě někde, kam se musí dojít, protože tam je nějaké vybavení. Ale hýbat bychom se měli všude a (skoro) pořád nebo ne?
Zpět k dětem – chápu, že je to komplikované, sám toho mám někdy plné zuby :). Ale zkuste se zamyslet, než svoje děti (synovce, neteře, vnuky…) budete zastavovat. Když se přestanou hýbat, může to mít následky.
Toto si trefil přesně. Bezdůvodné přelezení všech křesel při sledování pohádky, kotrmelec uprostřed věty ve Slabikáři nebo úprk přes celý byt místo obléknutí do pyžámka po koupání je čirá podvědomá radost z pohybu, která drtivé většině dospělých (už ale i velké skupině dětí) chybí. Všechen ten pohyb je pak strojený, těžkopádný a spíš pro výsledek než pro samotnou svoji podstatu. Konec vedení svých dětí, trénovat budou ony mne 🙂
:))
Petře, tohle je článek sice krátký, ale zasáhl mě tak silně, že se mi chtělo brečet. Mám o čem přemýšlet. Díky moc.
Rádo se stalo