Představte si dveře, nějaký ten starší kousek třeba na chalupě, co trochu drhnou o podlahu. Když je otevíráte, tak se pokaždé trochu zaseknou, vy trochu víc zaberete, ono to škubne, uslyšíte nějaký zvukový efekt a pak se otevřou.
Časem si na to zvyknete, když to nejde silou, půjde to ještě větší silou, začnete zabírat automaticky víc, pokaždé to bude trochu drhnout, ale ve finále se dveře otevřou. A časem se trochu pokřiví a zdeformují.
Co s tím ? Možná někoho napadne zbrousit podlahu. Někoho zbrousit ty zatracený dveře. Nebo je možná potřeba je zdvihnout o kousek v pantech podložkou.
Přesně takhle se dost lidí chová ke svému tělu. Když někde nejde zvednout ruka, tak trochu víc zaberou. Ono ten kloub někde chrupne, ale to je OK, hlavně, že jsem jí zvednul.
„A praskají mi kolena, co s tím mám dělat ?“ – někde něco poladit. Je jasné, že chrupavka se časem opotřebovává, ale pokud něco někde přesně nesedí nebo je kloub/kost někam tažená větší silou, tak je někde naopak menší síla a je potřeba ty „dveře zvednout v pantech podložkou“. Zamyslet se, podívat se na ruku nebo nohu a někde něco poladit.
Kelly Starret říkal jednou, že tělo by mělo mít zvuky jako „silk on silk“ – hedvábí na hedvábí. To jest hladce a potichu.
Takže jestli vám někde něco drhne – tak řešení není trochu víc zabrat.
Čím je třeba způsobeno křupání v kloubech?