Emoce jsou důležité. Je to naše součást, je to součást toho, jak žijeme a jak fungujeme. V pohybu to platí trojnásob.
Jedna z nejlepších vět, co jsem kdy od Ida slyšel byla teď po tom promítání „…já necítím svoje tělo, já jsem svoje tělo…“.
Často na tréninku opakuji, aby každý vnímaj svoje pocity, to jak se jeho tělo cítí, když udělá určitou věc. Jaké to je udělat dřep, co se vlastně děje. Proč.
Jak se dá dát víc váhy na paty? I když si pomůžu rukama, co se stane, jak se u toho cítím.
A jak ten stejný pocit navodit bez rukou, co si pomáhám? Velmi často, když se vám něco povede, zjistíte, že už to pak dokážete…jako snadněji, ale hlavně už víte, jaký to je pocit. Že to jde. Umět „nakopírovat“ ten pocit je velmi důležitá vlastnost a schopnost. Protože pak možná vaše tělo udělá něco jenom proto, že se nějak cítíte.
Vztek, smutek, hněv, nenávist, podřízenost… Hlava něco cítí, tělo něco dělá. A naopak.
